Aleath se nám vrací s další kapitolou knihy s 9. Doctorem „The Clockwise Man“.
Pokud si chcete osvěžit paměť, nebo jste předchozí kapitoly nečetli, můžete to napravit zde.

 

 

 

<<<[Kapitola Čtvrtá]

 

 

Kapitola Pátá

 

Rázná chůze vyčistila Wyseovu mysl od všech intrik. Rád se procházel po známých místech Londýna. Ve vzduchu byla cítit slabá mlha – začátek dne naplněného smogem. Jak šel směrem k Imperial Clubu, šly mu od úst zřetelné obláčky páry. Ruce v rukavicích měl pevně sepnuté za zády a šel zamyšleně se skloněnou hlavou.

 

Věděl, že ho samozřejmě někdo sleduje – věděl to a akceptoval. Nevšímal si toho a spíš se soustředil na naléhavější a neodkladnější záležitosti. Ale dokonce i ony byly z jeho mysli zahnány, když uviděl tělo.

 

Wyse šel zkratkou – zadní uličkou kolem zadní strany Imperial Clubu. Cesta vedla do dvora za budovou. Mnoho zaměstnanců chodilo zadním vchodem, aby se vyhnuli prostorám hlavních členů. Wyse se počítal skoro za zaměstnance. Se všemi si tykal. Byl tu déle než všichni ostatní a dokonce déle – jen taktak – než Repple a Aske. On a kočka. Při té myšlence se usmál.

 

To byl ten moment, kdy vzhlédl a zpoza popelnic uviděl čouhat nohy.

 

„Ale ne,“ povzdechl si, zavrtěl hlavou a pospíšil si přes dvůr. Tělo bylo natažené mezi popelnicemi a zdí. Jedna popelnice byla převrácená, možná ze souboje, a odpadky byly posázené všude na zemi. To musela být strašná smrt… Kočka při tom pohledu překvapeně zasyčela a přeběhla dvůr, aby se ukryla u dveří klubu.

 

„Crowthere!“ zaječel Wyse. „Kdokoliv! Rychle, potřebuji pomoc.“ Ale věděl, že už je pozdě. Beth byla mrtvá, věděl to – roztržené hrdlo a oči hledící s prázdným pohledem na oblohu. Wyse natáhl ruku a jemně je zavřel. Slyšel dupání běžících nohou a pak různé poznámky a otázky. „Tak blízko,“ zamumlal. „Tak blízko klubu.“

 

„Proboha…“ Vždy vyrovnaný Crowther se otočil pryč, obličej měl šedý stejně jako jeho řídnoucí vlasy a ruku držel u úst.

 

„Sežeňte lékaře,“ přikázal Wyse. „Ne,“ opravil se. „Sežeňte Doktora.“ Jestliže mohl někdo zjistit, o co tu jde, byl to Doktor.

 

***

 

Jako obvykle, seděli v ostrůvcích židlí a křesel u stolu se šachovnicí. Rose byla bledá a tichá, obrázek mrtvé dívky se jí pořád přehrával v paměti. Hlas Beth a její nervózní smích se jí stále ozýval v uších.

 

Doktor a Wyse spolu tiše, ale naléhavě mluvili. Doktor rychle prohlédl tělo a znovu ostatním připomněl, že není medicínský doktor. I tak si byl jistý, že dívka byla mrtvá nanejvýš hodinu, možná méně. Rány na jejím krku byly stejné, jako u Dicksona předchozí večer. Ale byly hlubší, tmavší a nadělaly více škody.

 

„Máte tušení, co se tu děje?“ zeptal se Wyse.

 

„Myslíte že ano?“

 

Wyse pokrčil rameny. Vypadal najednou staře a vyčerpaně, jako kdyby z něj nález dívky vysál život. „Vypadáte jako muž s nadhledem. Musí se to zastavit. Útoků tu bylo několik, někdo byl omráčen a to je špatné, to jistě. Ale zemřela tu dívka, Doktore. Tam venku za tímto klubem. Na našem prahu.“ Zhluboka se nadechl. „Nemůžeme jen tak sedět a nic nedělat.“

 

„Policie,“ navrhla Rose. Ozvala se poprvé od chvíle, kdy sem přišli. „Oni…“

 

„Udělají, co bude v jejich silách,“ odpověděl Wyse.  Ale opravdu si někdo z vás myslí, že to bude stačit?“ Otočil se na Doktora a podíval se mu zpříma do očí. „Víte něco, Doktore? Cokoli? O tom všem?“

 

Doktor se na něj chvíli díval. Potom vstal, ruku si zamyšleně přiložil k čelu. Pochmurně si povzdechl. „Vím toho dost. Vím, že zemřela nevinná dívka. Vím, že kdokoli – cokoli – tohle udělalo, musí být zastaveno. To stačí.“

 

„A co tedy navrhujete?“

 

Doktor si znovu sedl na okraj židle. „Určitě jde o něco víc, než víme nebo hádáme. A ty,“ ukázal na Rose, „potřebuješ rozptýlení. Je to hrozné a brutální a nefér, ale truchlení nepomůže.“

 

„Truchlení se mi líbí. Když někoho zabijí.“

 

„Potřebujeme být ve střehu, sršet nápady.“

 

„Tak to těžko.“

 

„A pořád se chci podívat na výstavu.“

 

„Aha!“ Při těchto slovech Wyse oživl. „Je to tam velmi hezké. Spousta věcí. A na nový stadion je radost pohledět.“

 

„Tak běžte,“ řekla mu Rose a odvrátila se od něj.

 

„Ach, já už jsem byl. I když, klidně bych šel znovu. Ale obávám se, že policie ode mě bude chtít výpověď.“

 

„Od vás?“ zamračila se Rose a znovu na něj pohlédla.

 

„Našel tělo,“ podotkl Doktor.

 

„Aha. Jo.“

 

„Myslím, že bychom se měli vyhnout výpovědím,“ pokračoval Doktor a zamyšleně se díval na Rose. „Jenom by je to zmátlo.“

 

„Určitě si výstavu užijete,“ řekl Wyse jemně. „Rád bych se k vám přidal, ale myslím si, že mě tu budou chtít zdržet dlouho, aby ukázali, jak jsou důležití. Doktor má pravdu, drahoušku. Přivede vás to na jiné myšlenky.“

 

Rose neměla ráda, když jí někdo říkal „drahoušku“, ale od Wyse to znělo spíš přátelsky a mile než blahosklonně. „Dobře,“ řekla nakonec.

 

„Skvěle!“ Doktor spokojeně tleskl rukama a vyskočil na nohy. „Ty si vezmeš svůj plášť a já už mám konečně svůj kabát zpátky.“ Na chvíli zaváhal a semknul rty k sobě, jak přemýšlel. „Zajdeme po cestě k siru Georgeovi, abych mu poděkoval za vrácení.“

 

„Víš dobře, že to neudělal.“

 

„Měli bychom se ujistit,“ řekl. „Nebylo by to fér.“

 

Rose si povzdechla. „To je fakt. Vlastně,“ zamyslela se, protože ji něco napadlo, „zajímalo by mě, jestli by Freddie nechtěl také jít na tu výstavu. Pochybuju, že se dostane často ven.“

 

„To je naprostá pravda,“ souhlasil Wyse. „Chudinka.“

 

„Zeptáme se,“ přikývl Doktor. „Jdeme.“

 

***

 

Jediný náznak, který dokazoval, že Dickson předtím někdy Doktora a Rose viděl, bylo překvapení v jeho očích. Vypadalo to, že se zcela zotavil po tom zážitku z předchozího večera. Na otázku Rose, zda je mu lépe, odpověděl jen neutrálním „Velmi dobře, děkuji,“.

 

„Počkejte laskavě v ateliéru. Podívám se, zda je sir George doma.“

 

„Člověk by si myslel, že to ví,“ řekla Rose, když Dickson strnule odkráčel halou pryč. Vystrčila hlavu ven z ateliéru a sledovala, jak odchází.

 

„Ví to. Chce se sira George zeptat, jestli nás chce vidět,“ odpověděl Doktor zevnitř.

 

Rose se otočila a chystala se zalézt do ateliéru, když tu najednou spatřila, jak se něco pohybuje za sloupky na odpočívadle nahoře. Připomnělo jí to moment, kdy včera večer odcházeli a tak lehce uhodla, co to je. Nebo spíš, kdo.

 

„Ahoj, Freddie,“ zavolala.

 

„Ahoj,“ odpověděl rozpačitě. Postavil se a podíval se přes zábradlí. „Přišli jste si pro kabát?“

 

„Dostal jsem ho zpátky.“ Doktor se teď objevil vedle Rose v chodbě. Rozevřel kabát a zatřepal jím, aby dokázal, že mluví pravdu. „Vidíš? Sešel bys k nám na chvíli?“ Freddie zaváhal. „Jen pojď, přišli jsme za tebou.“

 

Rozhodnutý, Freddie sešel opatrně dolů po schodech. Neměl s sebou svou berli, ale celou cestu se pevně držel zábradlí. Trochu za sebou táhl jednu nohu, když šel strnule přes chodbu, ale jinak nic nenaznačovalo tomu, že by měl problémy s chůzí.

 

Doktor vešel do ateliéru a oni dva ho následovali. „Ano, milá slečna Heartová mi přinesla kabát zpátky,“ řekl.

 

„Viděl jsem ji, jak ho má u sebe,“ řekl Freddie, sedl si a potichu si úlevně oddechl. „Viděl jsem…“ Zamračil se a odmlčel se. „Slyšel jsem…spoustu věcí,“ dokončil. Podíval se na Rose uslzenýma očima. „Je to pravda?“

 

„Poslouchal si včera večer dospělé?“ zeptal se Doktor.

 

Freddie přikývl.

 

„Něco je pravda,“ řekla Rose.

 

„To, co o mě říkal otec? Že jsem car?“

 

„Nevěděls to?“ podivila se Rose.

 

Freddie zavrtěl hlavou. „Ne. Možná. Nepamatuju se.“

 

„A co si pamatuješ?“ zeptal se Doktor. Jeho tón naznačoval, že jen konverzuje, ale Rose si všimla, že Freddieho upřeně pozoruje.

 

Chlapec odvrátil zrak. „Je to už dlouhá doba. Pamatuji si loď a setkání s mým novým otcem. A také, jak byla matka šťastná, že jsme přišli do Anglie. Plakala.“ Při té vzpomínce se kousl do rtu. „A myslím, že si vzpomínám na mého opravdového otce. Byl moc hodný. Měl černé vousy a pořád se usmíval. Pořád mě nosil, abych nespadl a neublížil si. A řekl, že si promluví s těmi muži před stodolou, kde jsme museli tu noc spát. Ale matka řekla, že musíme jít dál. Museli jsme ho tam nechat. Tenkrát mě nesla matka a bylo to milé. Ale chyběl mi otcův hlas a způsob, kterým mě nesl.“

 

„Kdy to bylo?“ zajímala se Rose.

 

Freddie se na ní zpříma podíval, v obličeji byl bledý. „Když otec a ti muži křičeli. Když jsem slyšel střelbu.“

 

„Freddie.“ Ozval se klidný, konejšivý hlas. „Kuchař upekl koláč.“ Na prahu stála Freddieho matka a Rose přemýšlela, kolik toho asi slyšela. „Běž a zeptej se, jestli si můžeš vzít, ano?“

 

Chlapec se rozzářil a vstal. „Děkuji,“ řekl a vydal se přes pokoj svou typickou chůzí. Zastavil se u své matky, která mu láskyplně rozcuchala vlasy a usmála se na něj. V očích měla ale smutek. „Budeš v pořádku? Zvládneš to?“

 

„Ano.“

 

„Tak běž.“

 

Počkala, než Freddieho pomalé kroky odezní a pak přišla blíž k Doktorovi a Rose. „Bojím se o něj příliš,“ řekla tiše. „Už předtím to bylo těžké. Ale pak přišla revoluce a Theo…“ Zavrtěla hlavou. „George byl tak laskav.“ Mrknutím zahnala slzy, které vyvolaly její vzpomínky.

 

„Bylo to pro vás těžké,“ řekl Doktor.

 

„Ano,“ řekla prostě. „Vidím, že jste našel svůj kabát.“

 

Přikývl. „Ano, děkuji. Melissa Heartová říkala, že jste ji požádali, aby mi ho vrátila.“

 

Anna se zamračila. „Opravdu? Možná že ho našel Dickson a potkal ji. Sir George je teď ve své pracovně, bohužel. Nemá rád, když ho někdo vyrušuje, ale pokud s ním chcete mluvit…“

 

„To je v pořádku,“ řekla Rose. „Stejně jdeme na tu Britskou královskou věc.“

 

„Výstavu,“ dodal Doktor, když se Anna zatvářila nechápavě.

 

„Ještě jsem tam nebyla,“ přiznala.

 

„To nevadí.“ Zazubil se Doktor. „Přece jen to není vaše království.“ Pak ztuhl. „Omlouvám se.“

 

„Zajímalo nás, jestli by Freddie nechtěl jít s námi.“ Řekla Rose rychle. „Určitě by se mu to líbilo.“

 

„Tím jsem si jistá. Jste velmi milá.“

 

Tón jejího hlasu naznačoval, že její odpověď je ne. „Mohla byste jít také. Udělat si hezký den.“

 

„Je to od vás milé,“ řekla Anna. „Ale příliš bych se o něj bála. On…“ odmlčela se a zamyslela se, jak to říci. „Obávám se, že by to pro něj nebylo bezpečné.“

 

„Přece na každém rohu nečíhají vrahové,“ řekl Doktor.

 

„Vrahové?“ Zamračila se.

 

„Je to jen kluk,“ vyhrkla Rose. Rozčílilo jí, že by tu mohli být lidé, kteří by mu chtěli ublížit. Možná že to, co se stalo Beth mělo něco společného s Freddiem. „Je to nespravedlivé.“

 

„Nespravedlivé,“ souhlasila Anna tiše. Kousla se do rtu, stejně jako Freddie několik minut předtím, když seděl na stejné židli. Jejich výrazy byly téměř identické. „Ano. Tak nespravedlivé.“

 

Seděli chvíli mlčky. Rose se tázavě podívala na Doktora, který jen pokrčil rameny. Pak Anna vstala.

 

„Zeptám se Dicksona, jestli by vás nemohl odvést do Wembley, jestli vám to nevadí.“

 

„Děkujeme,“ řekl Doktor.

 

„A Freddie s vámi může jet autem. Ale pak ho Dickson přiveze zpět domů. Tak se mu nic nestane.“ Přikývla, čímž stvrdila své rozhodnutí. Z jejího výrazu bylo zřejmé, že to nebylo snadné. „Opravdu ho nemohu nechat toulat se samotného. Ale určitě se mu cesta autem bude líbit. Děkuji.“

 

***

 

„U nás na rohu bydlí kluk jménem Josh,“ začala Rose, zatímco čekali. „Jeho máma ho nikdy nenechá hrát si venku. Je to smutné.“

 

„Jaký je?“ zeptal se Doktor.

 

Rose pokrčila rameny. „To nikdo neví. Tichý. Osamělý.“

 

„Tichá voda břehy mele.“

 

„Ty o tom víš hodně, že?“ dobírala si ho. Ale on neodpověděl.

 

Auto bylo obrovské, hlučné a černé. Vlastně, všechna auta, ne že by jich bylo hodně, se zdála být černá.

 

„Černá v minulosti je jako stříbrná v tvé době,“ řekl Doktor, když ho na to Rose upozornila.

 

Freddie byl natěšený. V autě nebyly žádné pásy, což Rose znepokojovalo. A navíc, Freddie na koženém sedadle poskakoval, zíral z okna a neustále něco komentoval. Každou maličkost – ať už zajímavou nebo ne. Doktor si všiml, jak ustaraně se Rose tváří a pobaveně kroutil hlavou. Chlapec si to užíval a bylo vidět, že taková věc se mu nestává příliš často.

 

Po deseti minutách se Freddie uklidnil, když ta novota pominula. Rose seděla na sedadle vedle něho a Doktor naproti nim, jehož sedadlo bylo zády k řidiči. Skleněné okýnko je oddělovalo od Dicksona, sedícího vepředu.

 

„Je zvláštní, že v Londýně je tak málo aut a lidí,“ podotkla Rose.

 

Doktor přikývl. „Brzy přijde víc aut.“

 

„A víc žen než mužů,“ uvědomila si.

 

„Je 1924,“ řekl Doktor, jako by to samo o sobě vysvětlovalo. „V Británii je tak na dva miliony víc žen než mužů.“

 

Freddie přikývl. „To kvůli válce.“

 

„Samozřejmě,“ uvědomila si. „To je důvod, proč je tu tak ticho.“

 

Doktor se předklonil. „Je to důvod, proč je tu tak málo mladých mužů. V roce 1919 zabila chřipka víc lidí než Velká válka.“ Znovu se opřel a zavřel oči. „Cokoliv na sebe uvrhne lidstvo, příroda je vždy překoná.“ Znovu oči otevřel, ale vypadal, jako kdyby se díval na úplně jinou scénu, než to, co se mu odehrávalo před očima. Rose se musela naklonit, aby zaslechla, co říká. „…omdlévali na ulicích. Školáci umírali v lavicích při matematice.“

 

„Jsme tady,“ Freddieho natěšený hlas ostře kontrastoval s Doktorovou náhlou změnou nálady. Chlapec se naklonil blíž a vzal Rose za ruku. „Budete mi o tom vyprávět, že ano?“

 

Rose se usmála a stiskla mu ruku. „Slibuju.“

***

 

Bylo to úchvatné: městečko klasicistních budov vystavěných ze šedého betonu, které by velikostí, měřítkem a dojmem strčily Millenium Dome do kapsy. Byla tu reprezentovaná každá kolonie Britského impéria, některé měly vlastní obrovité betonové pavilony, jiné se dělily s některou další.

 

Barevné zahrady a cestičky rozzářily masu šedé barvy. Pro Rose bylo těžké uvěřit, že ještě osm let před tím, než se narodila, Britské impérium existovalo, ale Doktor ji vysvětlil, že to bylo spíš jako Evropská Unie – soubor států a zemí, které sdílely stejnou historii, ne hranice. Ale navzdory tomu, že Británie už nevládla mnoho z nich přímo, byla tu všude cítit atmosféra soudržnosti a hrdosti. V obrovském Britském pavilonu byla gigantická mapa světa, která ukazovala rozsah impéria. Dokonce i teď, ve čtvrtině dvacátého století pokrývalo impérium čtvrtinu světa.

 

Bylo to zároveň nudné i fascinující. Kdykoliv je unavila jedna věc, šli dál, dokud nenašli něco, co by je zaujalo. Zdálo se, že ušli kilometry. Když už bylo pozdní odpoledne a denního světla ubývalo, přišlo Rose hrozně těžké rozlišit mezi jednotlivými pavilony a výstavami. Pamatovala si, jak se šklebila na výstavu liščích kožichů – stříbrných, černých, červených a bílých – ale už si nevzpomínala, jestli byly z Kanady nebo Newfoundlandu. Nebo z Burmy. Vzpomněla si, jak se oba smáli na výběh plný pštrosů. Byli z Jižní Afriky nebo z Tristan da Cunha? Bylo to za plně fungující replikou přístroje na čištění diamantů v životní velikosti, to věděla.

 

A nebyly to jen pavilony – každý ve stylu honosných budov v zemi, kterou reprezentovaly. Byl tu vlak z Jižní Afriky, kde si Doktor a Rose dali k obědu sendviče. Ukazovali tu černobílé filmy života v koloniích. Domorodé kmeny ze západní Afriky žijící v přesné kopii vesnice u nich doma, na kterou vrhal stín betonový pavilon v Indii – styl napodobující Taj Mahal.

 

Všude byly také vedlejší atrakce a menší výstavy. V indickém pavilonu to vypadalo, že každý princ v zemi měl stánek, kde se jeho služebnictvo snažilo předvést jeho úspěchy a zajímavosti z jeho kraje.

 

„Takže nic z Ruska,“ poznamenala Rose, když konečně došli k něčemu, co se zdálo jako poslední budovy.

 

„Ne, nebylo součástí impéria.“

 

„Měli svoje.“

 

Doktor přikývl. „Přesně. Ještě chvilku potrvá, ale už teď se mu nevede moc dobře.“

 

„Revoluce,“ přemítala Rose o jejich rozhovoru se sirem Georgem ten první večer.

 

„Hmmm.“

 

„To není dobrý způsob jak vést impérium. Zastřelit krále nebo koho vlastně.“

 

„Cara. A jeho ženu a děti. Ne, to není… Vlastně,“ zamyslel se Doktor, „Způsobil jsem stětí Charlese I.“

 

„To je už dlouho.“

 

„A tím je to lepší?“ zamlaskal podrážděně Doktor. „Jen deset minut v TARDIS. Konce a prostředky, to je vždycky těžké.“ Rozhlížel se kolem a rozhodoval se, kterým směrem jít dál. „ Ženy měly diamanty všité do oblečení. Kulky létaly všude kolem v té místnosti, jak se odrážely. Zemřely ve sklepě,“ povzdechl si a jeho dech vyšel, jako obláček páry. „Jedna z nejmocnějších rodin na planetě a tohle je asi tak jediná věc, kterou si lidé pamatují. To a hemofilií.“ Zdálo se, že najednou ztratil zájem a zrychlil krok.

 

„Hemo co?“

 

„Dostal to od královny Viktorie, další věc, kterou lidé zapomínají. Je to dědičné. Zabraňuje krvi, aby se srážela. Dívky jsou v pořádku, ale chudák Alex to měl. Ošklivé.“

 

Rose přikývla. Matně si vzpomínala na zprávy v televizi o exhumaci carovi rodiny.

 

„Dobře že to neměl Charles I.“

 

Doktor se na ní usmál a minulost už byla opět jen minulostí – něco vzdáleného, o čem člověk může žertovat a ne tragická vzpomínka. „Jak jsem říkal, je to jediná věc, kterou si lidé o Romanovcích pamatují. To a fakt, že zemřeli.“

 

Vzadu velkého areálu byl obrovský zábavní park pro děti. Vypadalo to, že všechny ty rozmanité věci jsou vyrobeny pro někoho maličkého. Bylo tu tolik dětí, že vysoce převyšovaly počet atrakcí. Ale jejich rozmanitost lákala – byly tu různé hry a atrakce, včetně miniaturní železnice pro pobavení hostů.

 

Freddie, pomyslela si Rose smutně, by to tu miloval. To místo bylo jako nevinná a naivní verze parků, které znala. Místo horské dráhy a autíček tu byly houpačky kolotoče a houpací koně. A místo znuděných rodičů, kteří buď křičeli na děti, nebo si jich nevšímali, tu byla armáda zdravotních sester, které na děti dohlížely. Zatímco se rodiče toulali po výstavě, děti objevovaly divy imaginárního světa.

 

„To je tedy pokrok,“ pomyslela si.

 

Ale největší šok přišel s poslední budovou.

 

„Už víš, kde jsi?“ zeptal se pobaveně Doktor, když si všiml jejího výrazu, když si uvědomila, na co se to dívá. Na dvou bílých věžích vlály britské vlajky. Celá ta velkolepá stavba vypadala nově a hrdě, jako kdyby měla stát navždy, jako připomínka světa, kterým Doktor a Rose kráčeli.

 

„Stadion Wembley.“

 

„Teď se to jmenuje Stadion impéria,“ vysvětlil Doktor. „Největší sportovní aréna na světě. Větší než Koloseum.“

 

„Viděla jsem, jak boří věže,“ řekla Rose. „V telce.“

 

„Otevřeli ho na finále Anglického poháru minulý rok, 1923.“

 

Stála tam v úžasu a vzhlížela na bílý beton, který se zdál být tak silný a trvalý. Také si však pamatovala na potupné zničení. „Kdo vyhrál?“

 

Doktor na ní zíral nevěřícným pohledem. „Bolton Wanderers,“ řekl. „Kdo jiný?“ Tím samým tónem dodal: „Víš, to nebylo jen tak. Ten, kdo vzal TARDIS k tomu musel mít dobrý důvod. Je čas, abychom to vyřešili.“