To, že Doctor Who nežije pouze na obrazovkách, ale také v knihách, komixech a audiopříbězích nejspíše už víte. Ti méně angličtinou podepsaní se nejspíše smířili s tím, že tyto příběhy pro ně zůstanou zapovězeny. Avšak díky fanynce Aleath tomu tak nebude.

Včera mě překvapil email s nabídkou toho, zda bychom nestáli o fanouškovský překlad první knihy s 9. Doktorem nazvanou The Clockwise Man. Pracovně ho Aleath přeložila jako Ručičkový muž, avšak v samotném překladu následně zůstává u originálního označení.

Knihu napsal Justin Richards a děj knihy se odehrává mezi epizodami World War Three a Dalek.

O čem kniha vlastně pojednává?

Doktor a Rose se ocitnou v Londýně roku 1920, kde se připletou k lovu tajuplného vraha. Ale nic není takové, jak se zdá. Tajemství se skrývají za zamčenými dveřmi a nelidští vrahové se potulují po ulicích.

Kdo je Pomalovaná dáma a proč se tolik zajímá o Doktora? Jak dokáže kočka povstat z mrtvých? Dá se vůbec někomu věřit, že poví, či vůbec zná, pravdu?

Jak se beztvářní zabijáci přibližují je na Doktorovi a Rose aby vyřešili záhadu Ručičkového muže, než bude Londýn zničen…

Nyní vás však již nebudu zdržovat a můžete si přečíst úvod této knihy:

The Clockwise Man

napsal Justin Richard, přeložila Aleath

PROLOG

Peter Dickson se pravdu o černých kočkách dozvěděl od své matky.

„Pokud k tobě přijde černá kočka,“ říkávala mu, „potom máš tedy štěstí. Ale pokud se přiblíží jen kousek…a pak se otočí zpátky… Pokud má planoucí zelené oči…“ nadechla se a zavrtěla hlavou. “Říká se, že tvůj otec spatřil černou kočku toho rána, když šel na loď. Hádám, že měla zelené oči. Měl se vrátit zpátky domů, jako by to udělal každý rozumný námořník. Pořád by tu byl, kdyby dával pozor na tu kočku. Kočky jsou zrádná stvoření. Nevěř jim. Myslí jen sami na sebe. Jestliže ti přinesou štěstí či smůlu, můžeš si být jist, že to slouží jen jejich vlastnímu plánu.“

Ta černá kočka, kterou Dickson uviděl téměř o třicet let později, se nepřibližovala ani nemávala ocasem. Dívala se na něj z protější strany ulice se skelnýma, hloubavýma očima. Bylo téměř nemožné říci, jakou měly barvu – byla to ta, co přinášela štěstí nebo ne? Dickson se zhluboka nadechl londýnského vzduchu, prosyceného smogem. Nevěděl to a ani ho to nezajímalo. Nebyl pověrčivý jako jeho stará matka – viktoriánská žena v pravém smyslu slova, pomyslel si. A mimochodem, ani nebylo možné říci, jakou barvu měla kočka samotná. Vypadala prostě černá, protože byla tma. Pod bradou měla bledou skvrnu, bílý trojúhelník, který zářil ve tmě pod zábleskem očí. Potom, v momentě, byla kočka pryč. Jako kdyby ty oči někdo vypnul.

Dickson vyfoukl kouř ze své cigarety. Ještě si jednou potáhnul, než vešel zpátky do domu. Hosté měli brzy přijít a on se potřeboval ujistit, že bylo vše připraveno. Típl cigaretu a sledoval, jak nedopalek ještě chvilku září a pak zhasíná, až zhasl úplně. Jako oči té kočky. Zakašlal do studeného říjnového vzduchu, otočil se, připraven vyrazit zpátky dovnitř.

***

Rose se podívala dolů na sebe a přemýšlela, jak hloupě to vypadá. Opravdu se takhle lidé oblékali v roce 1920? Tenká bavlna až k lýtkům? A v mátově zelené? Našla také dlouhý, tmavý kabát s kapucí, který přehodila přes ovládací konzoly TARDIS.

Doktor se na ní letmo podíval. Ťukal na nějaký měřicí přístroj nebo něco takového. Spokojený, přikývl a přesunul se k tomu kousku, který byl přikrytý Rosiným kabátem. Doktor se na okamžik zamračil a pak se přesunul dál. Rose sledovala jeho velmi upřený pohled očí, které odrážely světlo konzole, když se zaměřil na další ovladač. Měla ráda, jak stál tak klidně a sebevědomě – a přesto věděla, že každou vteřinou se jeho výraz může přeměnit v široký úsměv.

Předstíral, že si teprve teď všiml, že je sledován. Znovu se na ní podíval. „Co?“

„Už jsme skoro tam?“

„Zníš jako děcko na výletě.“

„Ale já jsem děcko na výletě. Na výletě zpátky v čase.“ Nemohla si pomoci a při té myšlence se usmála a on se na ní zazubil zpátky.

„Jo. Úžasné, že? Venku je 1924. Nebo spíš za chvilku bude.“ Zaťukal povzbudivě na přístroj.

„A to je rok, kdy je ta výstava?“

„Výstava britského impéria, ano. Trocha kultury občas prospěje.“

Rose se zasmála. „Jako školní výlet. A proč bych to jako měla chtít vidět?“

Zamrkal a předstíral nevěřícnost. „No přece protože tam jde tvůj nejlepší přítel.“

Tohle ji přimělo se usmát. „A proč se na to on nemusí převléct?“

Na tváři se mu objevil šokovaný výraz. Ustoupil od desky a ukazoval na své oblečení. Kožený kabát přes tmavohnědé triko zakulacené u krku, obnošené kalhoty a boty. „No tak to pardon,“ řekl a ukazoval, „Nové triko.“

Bez toho aby čekal na její verdikt ohledně trika, otočil se zpátky a podíval se na obrazovku. Obraz byl tmavý, moc tmavý na to, aby se zprvu dalo něco rozpoznat. Potom se postupně začala tma rozpouštět a vystoupily jakési tvary, když se kontrast a jas upravily.

„Mohl bych zkusit infračervené,“ zamumlal Doktor. „Ale myslím, že tam moc tepla není.“

Rose teď matně rozeznávala tvary tam venku – železo a dřevěné trámy, starý rám postele a hromada kbelíků. „Je zima a jsme na skládce.“

Doktor pokrčil rameny. „Mám rád skládky. Nikdy nevíš, co najdeš.“ Přečetl si nějaké další údaje. „Ten kabát budeš potřebovat,“ řekl, jako kdyby si ho všiml poprvé. Dveře se otevřely a ze dvora vnikl dovnitř slabý kotouč mlhy.

„Myslíš, že potkáme někoho slavného?“ přemýšlela Rose.

„V říjnu 1924?“

„Tenkrát přece také měli slavné lidi ne?“

Jeho hlas se vnesl dovnitř z mlhy venku.

„Žádná televize, ale ano, měli.“

Rose si pospíšila za ním, do neznámého dobrodružství.

***

Nejdřív si myslel, že je to ta kočka a že se s něčím rve a příšerně přitom skučí. Ale v tom zvuku, který pročísl noční vzduch, bylo něco mechanického a rytmického. Nebyl to zvuk, který by vydalo zvíře. Byl to ostrý, jakoby chraplavý zvuk. Jako velký motor, který startoval a zase utichal. Znovu a znovu. Bylo to všude ale zároveň nikde. Jakkoli se otočil, ten zvuk se k němu ozvěnou vrhal zpátky.

Za branou Gibson’s Yard se objevil záblesk světla. Na chvilku Dickson zahlédl to světlo zazářit nad dřevěnou bránou a potom mezi trámy. Potom to zmizelo a zvuk skončil spokojeným zaduněním.

„Kdo je tam?“ zavolal Dickson. Ale jeho hlas byl ochraptěný a skřípavý. Skoro neslyšel ani sám sebe. Pohlédl zpátky na dům a přemýšlel, jestli se má vrátit dovnitř. Ale byl zvědavý, co byl ten zvuk a to světlo. Dickson se vydal dolů po schodech u zadních dveří a zamířil k bráně Gibson’s Yard.

Přešel ulici a nevšiml si přitom kočky, která se odplížila dolů po ulici, švihala přitom ocasem. Opatrně se přiblížil k těžké dřevěné bráně a nevšímal si, jak stíny za ním rostou a prohlubují se. To byl zvuk otvírajících se dveří? Hlasy?

Stín za ním zrychlil. Jeho kořist teď byla na dosah ruky. Jeho nelidské prsty se natáhly, rytmicky se chvěly, cvakaly směrem k Dicksonově krku.

V dálce slyšel, jak Big Ben odbíjí půlhodinu. Zaváhal, chlupy zezadu na krku ho svědily jako by ho ovanul chabý vánek. Najednou se všechny jeho smysly napjaly. Za bránou byla vidět mdlá záře světla. Cítil studený vítr na tváři. Cítil vlhkost Temže, která vanula ve vzduchu. Z nějakého důvodu také cítil krev chuti rezavého železa v ústech, jako kdyby se kousl do jazyka.

A k jeho úžasu, když zvon přestal znít, si byl jistý, že slyší tikot Big Benu odpočítávat poslední vteřiny jeho života.

[Kapitola První]>>>