Druhá kapitola naší knihy. Platí vše co o tom již bylo řečeno a tak bez dalšího zdržování, se můžete pustit do četby…

 

 

<<<[Kapitola První]

 

 

 

Kapitola druhá

 

Pochodováním po mokrých ulicích strávili snad celou věčnost. Vzduch byl tak vlhký, že bylo těžké říct, jestli je to mlha nebo mrholení. Nejdřív si Rose myslela, že má Doktor nějaký konkrétní plán, nějaký nápad kam se podívat po TARDIS. Poté, co ho následovala do další zapadlé uličky, si ale uvědomila, že stejně jako ona nemá nejmenší tušení.

 

„Mysli, mysli, mysli,“ mumlal si Doktor sám pro sebe, zatímco stáli na rohu jakési ulice vedle poštovní schránky, jediného červenajícího se objektu v celé té šedé tmě kolem.

 

„Možná se jen někomu zalíbila,“ podotkla Rose.

 

„To není moc pravděpodobné. Moc velká náhoda.“

 

„Tak nás někdo viděl přijíždět. Nebo ví, co TARDIS je.“

 

„Možná.“ Dychtivě zamával prsty. „Další nápady, další stopy!“

 

„Někdo napadl Dicksona. My ho zachránili. Možná je to naštvalo.“

 

„To by mohlo být. Něco dalšího?“

 

„Má to spojitost, ne?“ zeptala se.

 

Doktor několikrát za sebou rychle přikývl. „Vypadá to tak.“

 

„A sir George se někoho nebo něčeho bál. Myslel si, že to byl promyšlený útok.“

 

„Jistěže promyšlený. A motivovaný.“

 

„Takže – co teď?“

 

Doktor si olízl prst a natáhl ruku, jako kdyby testoval sílu a směr větru. „Tudy,“ ukázal směrem, kterým právě přišli.

 

„Jsi si jistý?“

 

„Naprosto.“ A dal se do sebevědomého klusu.

 

„K TARDIS?“ Rose připadalo, že takhle ji teď brzy najdou.

 

Odpověď ale uhasila její náladu stejně, jako zhoršující se déšť. „Ne. Zpátky k siru Georgeovi. To je jediné spojení – jediná stopa, kterou máme.“

 

„Doufám, že si pamatuješ cestu.“

 

***

 

Slabé mrholení se rychle proměnilo v hustý déšť a oni museli skákat kolem rostoucích kaluží. K domu dorazili zrovna, když přijíždělo velké černé auto. Ve světle z domu byl řidič jen prázdnou siluetou. V zadní části vozu byl patrný obrys ženy.

 

Jako kdyby to tušil, objevil se Dickson s otevřeným deštníkem a pospíchal po schodech. Když spatřil Doktora a Rose, oči se mu nepatrně rozšířily dobře skrývaným překvapením.

 

„Rozhodli jsme se přece jen přijmout to pozvání na večeři,“ řekl mu Doktor.

 

„Tedy, jestli pořád platí,“ dodala Rose.

 

„Jsem si jistý, že ano, pane. Prosím, pojďte dál. Za moment budu u vás.“ Dickson zaměřil svou profesionální pozornost k držení deštníku nad ženou z tmavého vozu, která právě vystoupila na chodník.

 

„Taky nám mohl nabídnout deštník,“ postěžovala si Rose a vytřásala si vodu z vlasů a pláště.

 

„A nechat tu barvu roztéct?“

 

„Cože?“

 

Místo odpovědi Doktor nenápadně ukázal směrem k ženě, která teď vstupovala do chodby za nimi. Dickson stál na prahu a sklápěl deštník.

 

Rose na ženu zaměřila pozornost. Vypadala, jako kdyby právě přišla z maškarního bálu. Bledé šaty z třpytivého hedvábí kolem ní vlály v průvanu z otevřených dveří. Ohnivě rudé vlasy jí splývaly na holá ramena. Obličej měla zakrytý tenkou maskou ve tvaru motýla, takže jí byla vidět jen ústa. Maska, posetá flitry, hýřila všemi barvami. Každou stranu masky rámovalo jemné modré pírko, které kontrastovalo s červení jejích vlasů. Pomněnkově modré oči se upřeně dívaly skrz mandlovitě tvarované dírky.

 

„Těší mě,“ řekla jemným, medovým hlasem. „Domnívám se, že jsme se ještě nepotkali.“ Natáhla k Doktorovi ruku a Rose si všimla, že jí rukavice sahá až k lokti. Ze způsobu, kterým ruku natočila, bylo jasné, že čeká, že ji Doktor políbí. On ji místo toho vzal a zdvořile jí potřásl.

 

„Doktor,“ představil se. „A tohle je má kamarádka Rose.“

 

Žena přikývla. Jakékoli zklamání zůstalo skryto za maskou. „Mellisa Heartová,“ řekla. Mírně kývla na Rose, jako že ji bere na vědomí. „Předpokládám, že jste tu, stejně jako já, kvůli tomu spiknutí.“

 

***

 

Navzdory přítomnosti Melissy Heartové – která se velice omlouvala, že zmeškala večeři – byla společnost v jídelně velmi skromná. Večeře byla uklizena a oni teď seděli a pili víno z rozmanitě broušených sklenic. Doktor, Rose a Melissa seděli na židlích, uvolněných po odchodu Koznyshevských a Lorda Chitteringtona.

 

Alespoň je tu méně jmen na zapamatování, pomyslela si Rose, když už tu nezbylo nic k jídlu (kromě znepokojivě malého kousíčku jablečného koláče).

 

Doktor se omluvil siru Georgovi a přijal nové pozvání na večeři. Nebo alespoň dezert. Vysvětlil, že byli ‘oklamáni’ a přišli o své ubytování. Sir George jim okamžitě nabídl, aby zůstali v domě, ale jeho žena poukázala na to, že už mají hosty a že by dům byl přeplněný.

 

„Žádný problém,” řekl Doktor. „Najdeme si hotel, nebo tak něco.”

 

„V Imperial Clubu jsou vhodné pokoje,“ oznámil Repple. „Jsem si jist, že se tam za vás můžeme zaručit alespoň na den nebo dva, než najdete jiné ubytování.“

 

„Jsem ráda, že je to vyřešeno,“ řekla Melissa Heartová a potěšeně zatleskala. „Já se zrovna nastěhovala do vlastního domu – domu Anthonyho Hubbarda, u řeky, možná ho znáte. Ale jak říkám, sotva jsem vybalila, takže ubytování by bylo složité.“

 

Doktor postupně vyřizoval zdvořilé dotazy, které doprovázely příchod jablečného koláče. Byli v Londýně na pár dní, aby se podívali na Výstavu britského impéria. Ano, těšili se na to. Ano, znají město, ale už tu nějakou dobu nebyli. Cestovali. Bezvýrazná tvář Melissy Heartové – Pomalované Lady, vzpomněla si Rose, jak ji tak někdo nazval – sledovala upřeně Doktora, jak mluvil a vypadalo to, že hltá každé jeho slovo. 

 

„Takže,“ řekl Doktor, když ponořil lžíci do svého koláče, „o čem je celá tahle konspirace?“

 

Náhlé ticho narušilo jen něčí zalapání po dechu.

 

„Nechcete o tom mluvit?“ pokrčil rameny Doktor a chápavě pokýval hlavou. Vstal, svlékl si kožený kabát a pověsil ho přes opěradlo. Pak se znovu posadil. „Tak víte co, mohl bych hádat?“

 

Rose se rozhlédla kolem a sledovala reakce. Sir George vypadal mírně pobaveně. Jeho žena se naopak tvářila velmi nervózně a neklidně. Plukovník Oblonsky zrudl a rty se mu třásly vztekem. Aske, Repple a Pomalovaná Lady vypadali stejně netečně a nečitelně jako dosud.

 

Doktor popotáhl. „Anebo sníme moučník a necháme vás, ať si to vyřídíte. Díky za jídlo. Nechci se vnucovat nebo vás obtěžovat.“

 

„Jak zajímavé.“ To promluvila Melissa Heartová. „Jako nováček v této malé skupině bych ráda slyšela detaily. Také by mě zajímalo, jestli se to, s čím Doktor přišel, blíží pravdě.“

 

„A jak máme vědět, že není bolševický agent?“ zařval Oblonsky, jehož konečně přemohl vztek. „Jsem pro to, abychom ho vyhodili na ulici.“ Ztěžka se naklonil kupředu a rozházel při tom příbory. „Jakmile zjistíme, kolik toho ví a pro koho pracuje.“

 

„Nejsem ničí agent,“ řekl Doktor tiše.

 

„Pánové, prosím.“ Sir George vstal a hodil ubrousek na talířek. Oblonsky mu ale nevěnoval žádnou pozornost a stále nenávistně zíral na Doktora a Rose.

 

Situaci uklidnil major Aske. Odkašlal si a tiše řekl: „Pochybuji, že by bolševický agent nebo kterýkoliv jiný agent byl tak troufalý, pozval se na večeři a nabídl se, že vysvětlí vaše plány, plukovníku. Repple a já jsme neustále ve střehu, co se týče špehů, infiltrátorů, agentů a vrahů.“

 

Když Aske skončil, Repple zvedl ruku: „Doktor zjevně nic z toho není. On a jeho společnice nám možná budou schopni pomoci. Mějme otevřenou mysl.“

 

Oblonsky se opřel a založil ruce na prsou, stále rozzlobený. „Ještě nejsem přesvědčený.“

 

„No, to je začátek,“ řekl Doktor spokojeně. Zvedl sklenici v předstíraném přípitku a usrkl vína. „Mmm, 1917,“ prohlásil.

 

„Nejste ani trochu blízko,“ řekl sir George. „Je z roku 1921.“

 

„Nemyslel jsem víno,“ řekl Doktor vážně. „Ale kdyby ano, řekl bych, že hrozny pocházejí z malé vinice hned před Briançonem. Ne,“ mluvil rychle, takže Rose hádala, že si to právě všechno vymyslel. „Myslel jsem Ruskou revoluci.“

 

„To není těžké uhodnout,“ řekla Rose, když viděla jejich překvapené obličeje. Ne že by to doteď sama uhodla.

 

Ani netušila, kam tím míří. „Je tu hodně Rusů. Plukovník, předtím Koznyshevští.“

 

„A Lady Anna,“ dodal Doktor.

 

Anna přikývla. Překvapení jen naznačila pozdvihnutým obočím. „Odešla jsem v říjnu 1917. S mým manželem a malým synem.“

 

„S vaším prvním manželem,“ řekla Rose a potěšeně sledovala, jak Doktor zvedl obočí, když Anna přikývla.

 

„Potkala jsem sira George, když byl na Britském velvyslanectví v Moskvě. Byl jediný, koho jsem znala natolik dobře, abych ho mohla požádat o pomoc, když jsem se dostala do Londýna.“ Sáhla přes stůl a vzala ho za ruku.

 

„Takže,“ pokračovala Rose, rozhodnutá vytěžit se svého dosavadního úspěchu co možná nejvíc, „máme tu nějaké Rusy zbavené majetku a Repple je muž, který ztratil titul a chce ho zpět. Chcete vykopnout Lenina a spol. a znovu získat vaše ztracené pozemky, je to tak?“ usmála se, potěšena sama sebou.

 

Pomalovaná Lady zatleskala rukama zjevným obdivem.

 

„Ne,“ řekl plukovník Oblonsky.

 

„Oh.“

 

„Ale je dost blízko,“ řekl Doktor. Zazubil se na ní. „To nebylo špatné.“

 

„Oh, děkuju,“ zamumlala Rose.

 

„O mně má pravdu,“ řekl Repple. Vstal a rozhlédl se. Aske si povzdechl a otočil se pryč. Ale Repple ho ignoroval. „Neodpočinu si, dokud znovu nezískám své dědické právo. Ne, ne v Rusku. Převrat mi vzal moc, byl jsem označen za zločince a poslán do exilu. Byl jsem kurfiřt – král když chcete – Dastarie. Až se vrátím, lidé povstanou a vyženou utlačovatele, kteří zpustošili naší rodnou zem.“

 

„Pane,“ řekl Aske tiše, „zvítězíme. Ale musíme zlehka a pomalu. Našlapovat opatrně. Získávat podporu a spojence. Nepřitahovat zbytečnou pozornost.“

 

„Musíme také pomáhat přátelům,“ řekl Repple. „Omlouvám se, že můžeme dělat tak málo kromě naší podpory a našeho jména pro vaši společnost, přátelé. Ale Dastaria se dělí o hranice s Ruskem. Vaše věc je vznešená. Poskytneme jakoukoliv pomoc, kterou můžeme nabídnout – i z exilu.“

 

„Bojím se, že to bude stále málo,“ řekl Aske tiše.

 

„Vypadá to,“ řekl Oblonsky, „že znáte způsob, jakým lákat informace, Doktore. Možná nejste agent Lenina nebo Trockého a jejich poskoků. Ale teď vše víte.“

 

Doktor přikývl. „Skoro všechno. Pro případ úspěchu po revoluci, musíte mít v rukávu trumf. Něco, co můžete použít pro shromáždění podpory. Nadchnout lidi.“

 

„Pokračujte,“ pobídl sir George.

 

„Myslím, že máte v úmyslu vrátit se do Ruska s dědicem trůnu, “ zazubil se. „Mám pravdu nebo mám pravdu?“ Ticho bylo dostatečným potvrzením. Všechny oči teď byly na Doktorovi.

 

Kromě Rose. Rozhlédla se po hostech a překvapeně zjistila, že i když byla maska Melissy Heartové otočena směrem na Doktora, její oči sledovaly Repplea.

 

„Takže,“ pokračoval Doktor, „tady plukovník by mohl být právoplatným carem Ruska. Ale je spíš voják. Věrný voják, že? Následnictví nezahrnuje ženy kvůli nějakým středověkým důvodům. Takže, navrhuji, že carem je hrabě Koznyshev, ačkoli se mu nezamlouval koláč.“ Pohodlně se opřel do židle jako kouzelník očekávající potlesk. Ale bylo jen ticho. „V sále?“ dodal nadějně.

 

„S tím Fabergého vejcem?“

 

Ale Rose to teď všechno chápala. „To by si nedovolil,“  vzpomněla si na podivný úryvek konverzace. Nejspíš musela zalapat po dechu nahlas, protože všichni se teď otočili k ní. „To Freddie, že ano?“ řekla. „Freddie je právoplatným carem Ruska.“

 

***

Zbytek příběhu – detaily otevřeného konce – vyvstal, když dojedli. Anna – Anastasia – byla sestřenicí cara Mikuláše II. a také byla příbuzná s královnou Viktorií. Její první manžel byl bratranec zesnulé carovny. Jelikož byli car i jeho blízká rodina spolu s ostatními nespočetnými příbuznými mrtvi, byl desetiletý Frederick dalším následníkem.

 

Plukovník Oblonsky byl hlavou osobní stráže cara a zjevně se obviňoval za úspěch revoluce. Koznyshevští  byli věrní příznivci cara. Lord Chitterington tu byl, aby nabídl tajnou podporu britské vlády – podpora která, jak zdůraznil, nebude sahat až k vojenskému zásahu, ale možná bude zahrnovat finanční a diplomatickou­ pomoc.

 

Repple znovu zdůraznil, že může nabídnout mnohem víc než podporující slova až do doby než bude opět na trůnu. Možná doufal, že se vrátí do Dastarie s pomocí a zásahem navrátivšího se cara. Dokonce i bez toho aniž by věděla jak se historie má vyvinout, se Rose zdálo že „konspirátoři“ by mohli dělat víc, než jen mluvit a plánovat.

 

„Proč jste tady?“ zeptala se Rose Melissy Heartové po jídle, když mířili k ateliéru, aby pokračovali v jejich diskuzi.

 

„Božínku,“ řekla, „bude to taková legrace. A já ještě musím poznat tolik lidí, když jsem teď v Londýně.“

 

Legrace nebo ne, Mellisa Heartová se odmítla přidat k ostatním v ateliéru. Omluvila se a opustila je v chodbě. „Doprovodím se sama,“ ujistila Dicksona, který nesl sadu na degustaci vína se dvěma lahvemi portského.

 

Rose chvíli otálela v chodbě, než následovala ostatní. Melissa Heartová ji sledovala zpod své masky, jako kdyby čekala, až Rose odejde. Bylo to znepokojující. Rose se otočila, aby následovala Doktora do ateliéru.

 

Když to udělala, zahlédla něco na schodech – nejnepatrnější pohyb někde za sloupky, které ohraničovaly odpočívadlo. Zastavila se a zazírala do tmavého prostoru. Nad zábradlím se objevila ruka, jen na moment. Zamávala. Rose bleskla pohledem na Melissu Heartovou, aby se ujistila, že se nedívá. Potom zamávala zpátky.

 

„Dobrou noc, Freddie,“ zamumlala a otočila se a vešla dovnitř.

 

***

 

Když byla Melissa pryč, Anna se odebrala do postele a v ateliéru zůstali s Doktorem a Rose jen sir George, plukovník Oblonsky a Repple a Aske.

 

„Nebudu nic předstírat, pánové, slečno Tylerová,“ prohlásil Oblonsky. Jeho zvučná řeč teď trochu splývala, protože pil alkohol. „Bude to dlouhý a těžký proces a rozhodně nejsme připraveni se pustit do úplného znovuzískání rodné země.“

 

Sir George poklepal plukovníka přátelsky na rameno. „Neděláme si žádné iluze,“ souhlasil. „Domnívám se, že mladý Freddie dosáhne plnoletosti dřív, než mu pomůžeme znovu získat jeho dědické právo.“

 

„Nemají žádnou naději, že, Doktore?“ zeptala se Rose tiše, jak stáli na druhém konci pokoje a obdivovali tmavý portrét vážně se tvářící dámy.

 

„Vůbec žádnou,“ odpověděl. Zněl upřímně smutně. „Ale snít je dobré. Ničemu to neškodí.“

 

„A co ten útok na Dicksona?“

 

„Myslím, že to je něco jiného.“ Zamračil se na dámu na obrázku. „Nevím ale co.“

 

Na druhém konci pokoje byli Oblonsky a Repple ponořeni do vážné debaty. Aske odvedl sira George stranou, blíž k Doktorovi a Rose, která ho slyšela říkat: „Sire Georgi, nemohl byste mi věnovat pár minut o samotě? Je tu něco, o čem si s vámi přeji promluvit. Je to…“ Zarazil se a pohlédl na Repplea a Oblonskyho. „Je to poněkud choulostivé.“

 

„Knihovna?“ navrhl sir George. Když ti dva muži odcházeli, zdvořile pokývali na Doktora a Rose.

 

Dickson se vrátil, aby odnesl prázdné sklenice. Doktor ho zastavil, když procházel.

 

„Pane?“

 

„Dnes večer – řekněte nám, co přesně se stalo. Každý detail, na který si vzpomenete.“

 

Pokud byl překvapený nebo neochotný něco říct, nebylo to na něm vidět. „Slyšel jsem divný zvuk, tak jsem se šel podívat.“

 

„A co potom?“ zeptala se Rose.

 

Pokrčil rameny. „Zezadu mě chytila ruka. Zacpala mi ústa a otočila mě. Potom další ruka chytila můj krk. Vzpomínám si, že byla studená. Velmi studená.“

 

„Studená jako kov,“ zamumlal Doktor.

 

Dickson přikývl. „Pral jsem se, ale ruce byly moc silné. Nemohl jsem utéct. Pak se ozval hlas. Tichý, skoro melodický…“ zamračil se a pohledem směřoval někam do dálky, jak vzpomínal. „Říkal mi, že musím zodpovědět nějaké otázky. Ptal se mě na sira George a na hosty, kteří měli přijít večer, ale než jsem mohl odpovědět, objevili jste se.“ Pokrčil rameny a vzal si sklenici, kterou mi Doktor podával.

 

„Nic víc? Žádný detail, který jste mohl přehlédnout?“

 

„Bylo tam něco divného, ano. Zvuk.“

 

Než mohl pokračovat, znovu se otevřely dveře. To se vrátil sir George, který vypadal velmi vážně, a Aske, který se tvářil omluvně.

 

„Rozumím,“ řekl sir George, když přešli pokoj. „To je politováníhodné, ale nedá se nic dělat.“

 

„Jste velmi laskav, pane,“ řekl Aske. „Samozřejmě, cokoliv bychom mohli udělat…“

 

„Je čas jít,“ oznámil Repple.

 

Plukovník Oblonsky zasalutoval a Repple uznale přikývl.

 

„Doktore, slečno Tylerová,“ řekl Repple, když přišel blíž, „Do Imperial Clubu je to krátká procházka. Nebo můžeme zavolat kočár, pokud si přejete.“

 

„Krátká procházka zní skvěle,“ řekl Doktor. „Dojdu si pro kabát.“ Zarazil se, když byl na půli cesty ke dveřím. „Slyšíte to?“

 

„Co?“ zeptal se sir George a naklonil hlavu na jednu stranu.

 

„Myslel jsem…“ zamračil se Doktor. „Ano, slyším to zase. Tikání.“

 

Teď, když se o tom Doktor zmínil, to Rose slyšela také. Tiché, jednotvárné, stěží slyšitelné. „Hodiny,“ řekla.

 

„Žádné hodiny tu nejsou,“ odpověděl tiše plukovník Oblonsky.

 

„To je pravda,“ souhlasil sir George. „Žádné hodiny v ateliéru. Jedny tu byly. Rozbily se.“ Omluvně pokrčil rameny. „Já nic neslyším.“

 

„Je to velmi tiché.“ Řekl Doktor.

 

Aske a Repple si vyměnili pohledy. Oba pokrčili rameny.

 

Ale Dickson stál v pozoru a nehnutě. „To je ono, pane,“ řekl chraptivým šepotem. „To je to, co jsem slyšel. Když mě napadli.“

 

„To jde asi z chodby,“ řekl sir George. „Jsou tam stojací hodiny.“

 

„Chodba,“ zamumlal Doktor, „samozřejmě.“ Přiložil si prst k ústům a vyšel rychle a potichu ke dveřím. Chvilku zůstal stát a pak je najednou trhnutím otevřel.

 

Nikdo tam nebyl.

 

„Tempus fugit,“ řekl Doktor.

 

 

[Kapitola třetí]>>>