Pokračování knižního dobrodružství s 9. Doktorem a Rose je zde.

 

O překlad se postarala Aleath, která si na korekce vzala Pištu Hufnágla.

 

Myslím, že další úvod není potřeba a bez jakéhokoliv zdržování můžete pokračovat v četbě.

 

<<<[Prolog]

 

 

Kapitola první

 

Vzduch byl studený a byl cítit vlhkem a smogem. Rose si přitáhla kabát blíž k tělu a přiběhla k Doktorovi. Ten si prohlížel velkou dřevěnou bránu. Sonický šroubovák, namířený na zámek, pilně zářil.

„Rozbiješ ho a odejdeme?“ navrhla Rose. Od úst jí šla mlha, když promluvila. Doktor nevzhlédl. „Někdo má potíže – neslyšíš to?“

Teď, když to řekl, slyšela to. Mezi vším tím hlukem města – rachocení vozů na dlažebních kostkách, křik a volání lidí, melancholické troubení lodě na Temži… Nad tím vším zaslechla přidušený křik někoho v bolestech nebo někoho vyděšeného.

Sonický šroubovák zabzučel a zámek s cvaknutím povolil. Doktor několikrát kopl do těžké brány, která se zřítila na zem, a on se přehnal přes ni.

Padesát stop od něj, v bledém světle pouliční lampy, byl muž bojující o život. Útočník ho tlačil dozadu, ruce na jeho krku. Za soupeřícími postavami byl tmavý stín. Jen siluety, žádný detail. Náznak třetí postavy zmizel zpátky do stínů.

Doktor narazil do útočníka ramenem napřed.  Sevření povolilo a postava ustoupila. Doktor se sesunul na zem, chytil se za rameno a potom se znovu postavil na nohy. Útočník se zastavil ve stínech a zjevně se rozhodoval, zda se má postavit Doktorovi i své původní oběti. 

„Doktore!“ běžela Rose směrem k nim. To, že se objevila, zřejmě rozhodlo situaci a temná postava strnule odkráčela pryč. Zatímco se Rose dívala na postavu a snažila se identifikovat nějaké její rysy v tlumeném světle, zachytila se jí noha o okraj chodníku a plácla sebou jak široká tak dlouhá. Instinktivně před sebe natáhla ruce ve snaze si neublížit a cítila, jak se jí do dlaní zarývá drsný povrch chodníku. Poškrábaná a se sedřenou kůží skončila v dost nedůstojné poloze blízko u napadeného.

Ten ležel na zemi, lapal po dechu a masíroval si hrdlo. Měl na sobě bílé rukavice, teď umazané a špinavé. Doktor se sklonil a uvolnil muži límec. „Je pryč?“ zeptal se, aniž by na Rose pohlédl.

„Jo, vyplašila jsem ho.“ Vstala a znovu si natáhla kabát kolem ramen. Podívala se na ruce – poškrábané, bolavé a zablácené.  Jak typické…

„Jsem rád, že to někdo udělal.“ Doktor se narovnal a promnul si znovu rameno. „Bylo to, jako bych naběhl do zdi.“

Rose se sklonila, aby pomohla muži na zemi. Dýchal teď volněji a snažil se posadit.

„Děkuji,“ zaskřehotal. „Jsem vám zavázán.“

„Žijete.“ Řekl Doktor. Vzal muže za loket a pomohl mu vstát.

„Kdo to byl?“ ptala se Rose. „Proč na vás zaútočil?“

„Nemám tušení, slečno. Slyšel jsem zvuky, viděl jsem světlo. Přišel jsem se podívat co to je a…“ Pokrčil rameny a znovu si mnul krk.

„Pojďte, podíváme se.“ Doktor ho odvedl pár kroků po chodníku, takže teď byli přímo pod pouličním světlem. Pokynul muži, aby zvedl hlavu. „V pořádku. Jsem doktor.“

„Ale ne ten medicínský,“ podotkla Rose, čímž si vysloužila bodavý pohled. „Takže, je … ten pán v pořádku?“

„Dickson, slečno.“

„Pan Dickson bude v pořádku,“ řekl Doktor. „Ale štěstí, že jsme se sem dostali včas. Kde bydlíte?“

„Jsem tady ve službě, pane. V tamtom domě,“ ukázal Dickson na velký dům dál v ulici. Rose si všimla, že postranní dveře byly otevřené a světlo se rozlévalo dolů po schodech.

„Tak vás tam tedy doprovodíme.“ Doktor ustoupil a prohlížel si Dicksona odshora dolů. Zamračil se, pak se natáhl a vzal jeho ruku do své a prohlížel si ji ve světle. Zjevně spokojen, usmál se, pustil mu dlaň a pokynul mu, aby je vedl. Znovu jej podpíral, aby mu pomohl.

„Co se děje?“ zeptala se Rose tiše.

„Udržujete své rukavice čisté, pane Dicksone?“

„Samozřejmě, pane.“ Jeho hlas byl pořád chraptivý, zadrhával se mu v krku. „Proč?“

„Jenom že jsou trochu špinavé, po tom vašem malém dobrodružství. Další záhada.“

„Co přesně tím myslíš?“ zeptala se Rose.

„Myslím tím to, že ta zranění na Dicksonově krku vypadají, jako kdyby je udělalo něco železného a ne prsty. A to, že jeho rukavice jsou zašpiněné od oleje.“

 

***

 

Z nejtemnějších částí toho temného večera dvě postavy sledovaly, jak Doktor a Rose odvádějí Dicksona zpátky do domu. Jedna z nich si zklamaně povzdechla.

Ta druhá neměla žádný dech, kterým by mohla vzdychat…

 

***

Po třetím pokusu to sir George vzdal. „Pomohla bys mi s tím, Anno?“

Jeho žena se na něj v zrcadle usmívala, pobavená jeho nešikovností. „Ty jsi ale nešikovný,“ řekla jemně a natáhla se, aby napravila ten nepořádek, který způsobil na svém motýlku. Její přízvuk jí hlas ještě zjemnil. Stál bez hnutí, zatímco mu vázala perfektního motýlka. Pak poodstoupila, aby si prohlédla svou práci. Pokývala hlavou. „Ano, drahý. To bude stačit.“

„Dobře. Brzy tu budou. Vlastně se divím, že Oblonsky ještě nedorazil. Vždycky chodí brzy, čert aby ho vzal. To musí být ten vojenský výcvik.“

Zezdola se začal ozývat naléhavý zvonek.

„Vidíš? To bude on. Hraje Wagnera na zvonek.“

„Spíš Čajkovského,“ řekla Anna. „Dickson se o něj postará, než budeme připraveni.“

Sir George přikývl. „Ano, dobrák Dickson,“ natáhl se pro sako. „Kde je Freddie?“

„V posteli. A nechci, abys tam šel a rušil ho. Dilys ho zrovna uložila a víš dobře, že ty ho vždycky jen rozrušíš.“

„Já?“ zatvářil se sir George šokovaně. „Nikdy!“

„Musíme ho držet v klidu. V klidu a bezpečí.“ Otočila se, ale on stále viděl odraz její smutné tváře v zrcadle. „Přece to víš.“

„Samozřejmě.“ Položil jí ruku na třesoucí se rameno. „Chlapec bude v pořádku. Nesmíme si dělat příliš starosti.“

Dotkla se jeho ruky bez toho, aby se otočila a s vážnou tváří přikývla. Jestli chtěla něco odpovědět, přerušilo ji naléhavé klepání na dveře a pak vyděšené zavolání. „Sire, madam! Mohli byste sem přijít, prosím? Pan Dickson byl zraněn. Je tu nějaká dáma a gentleman…“

 

***

 

Doktor trval na tom, že doprovodí Dicksona k předním dveřím a zazvoní na zvonek. Nemělo smysl, řekl, vláčet ho skrz část domu pro služebnictvo. „Když jste na pochybách, jděte předem.“

Ta žena, která jim za malou chvíli přišla otevřít, vypadala na šestnáct, o trochu víc než dítě. Měla na sobě zástěru, o kterou si utírala ruce. „Pane Dicksone!“ vykřikla.

„Bude v pořádku,“ ujistil ji Doktor a pomáhal Dicksonovi do rozlehlé chodby.

„Mohla byste informovat sira George?“ zaskřehotal Dickson.

Dívka beze slova přikývla, celá bledá, když si všimla rudých šrámů na Dicksonově krku. Otočila se, vyběhla schody a přitom si držela zástěru a sukni. Schody se v půli cesty stáčely nahoru a Rose viděla dívku na balkonovém odpočívadle, jak v běhu probleskovala mezi sloupky.

„Pojďme sem,“ řekl Doktor a vedl Dicksona přes velký pokoj.

Dickson se snažil odtáhnout. „Ale tohle je ateliér, pane.“

„To mi nevadí.“

„A já nemaluju,“ podotkla Rose.

Byl to velký, čtvercový pokoj s vysokým stropem. Tmavé olejové portréty visely na zdech a přísné pohledy namalovaných obličejů to místo ještě víc ztemnily. Tři dlouhé pohovky, postavené před obrovským krbem, dominovaly středu místnosti. Polena v ohni praskala a kouřila.

Doktor pomohl Dicksonovi posadit se do nejbližší pohovky. „Podívejme se pořádně na ty modřiny.“

„Budu v pořádku, pane,“ zaprotestoval Dickson. „Měl bych se dát do práce. Očekáváme hosty.“

„Hosté počkají,“ ujistila ho Rose.

„To zajisté, slečno.“

Rychle se otočila, překvapena hlasem, který se ozval za ní. Mezi dveřmi stál muž. Vypadal tak na padesát, šedé řídnoucí vlasy ulíznuté na bledé kůži hlavy. Na sobě měl oblek, který byl prostě moc malý. Rose zapochybovala, že kabát to spraví. Mužův vzhled byl celkově sešlý a neupravený – kromě perfektního motýlka. Ale jeho obličej byl kulatý a laskavý. Oči se mu třpytily zájmem a vlídností, i když se jeho výraz trochu změnil starostí, když pohlédl za Rose a spatřil Dicksona svaleného na pohovce. Přispěchal blíž, zamumlal ‘S dovolením’ a protáhl se kolem. Rose ho následovala k pohovce a stoupla si za ní, když se naklonil nad Dicksona.

„Budu v pořádku, pane,“ řekl Dickson nakřáplým hlasem. Zazvonil zvonek a on se pokusil vstát.

Nově příchozí ho ale jemně zatlačil zpátky do pohovky. „Nesmysl. Chvilku tu posedíš a dáme tě do pořádku. Přijímat hosty může Dylis.“ Zvedl hlas a zakřičel směrem k otevřeným dveřím: „Zaveď je do knihovny, Dylis.“

„Tenhle gentleman a lady mi pomohli, pane,“ vysvětlil Dickson. „Byl jsem…přepaden.“ Sám byl zjevně překvapen tím slovem, jako kdyby mu to, co se doopravdy stalo, došlo až teď.

„Kým?“ zeptal se ten muž. Sir George, usoudila Rose.

Dickson zavrtěl hlavou. „Nejsem si jistý, pane. Neviděl jsem. Ale ptali se mě, nebo alespoň někdo se ptal. Byl tam ještě někdo jiný, myslím.“

„Ptali se?“

„Ohledně dnešního večera. Ohledně hostů.“

Sir George sáhl po opěradle pohovky a opatrně se na ni sesunul vedle svého sluhy.

„Našli nás,“ řekl tak tiše, že ho Rose sotva slyšela. Podívala se na Doktora a viděla, že to slyšel také.

„Tihle lidé mě zachránili,“ řekl Dickson.

Sir George zíral do prázdna. Nicméně Dicksonova slova ho zřejmě přivedla zpět do reality. „Jsem vám zavázán, pane, madam,“ pokývl. „Velice zavázán. Děkuji vám.“ Zvedl se, napřímil ramena a s vážným výrazem nabídl Doktorovi svou ruku. „Sir George Harding. Omlouvám se, jestli jsme vám způsobili nepříjemnosti.“

„Žádný problém,“ ujistil ho Doktor a potřásl mu rukou.

Rose obešla pohovku a také potřásla siru Georgeovi rukou. „Rose Tylerová,“ řekla a usmála se na něj. „A tohle je Doktor.“

„Léčitel?“

„Ani ne,“ přiznal Doktor. „Ale pár věcí umím,“ samolibě si odfoukl. „Vy jste to čekal?“

„Ne,“ řekl okamžitě sir George. „Vlastně, ne nic zvláštního. Bylo tu pár místních… incidentů, v posledních měsících. Ti z nás, kteří mají jmění, jakkoli malé, vždy očekávají to nejhorší.“

Doktor přikývl, jako kdyby úplně rozumněl. „Ale někteří víc než ostatní, možná.“

„Očekávají hosty,“ připomněla mu Rose. „Měli bychom je nechat. Pokud je pan Dickson v pořádku.“

„Budu v pořádku, slečno,“ zakrákal sluha.

„Máme docela plno,“ řekl sir George. „ale to poslední, co pro vás mohu udělat, je nabídnout vám večeři.“ Vypadal upřímně dychtivý po tom, aby zůstali. „Mačkat bychom se příliš nemuseli a kuchař nám vždy navaří víc, než potřebujeme.“

„Děkujeme, sire Georgi,“ řekl Doktor. „Ale jsem si jistý, že bychom vám překáželi.“

„Jak myslíte.“

„Možná jindy,“ řekla Rose.

„Ale dovolte mi nabídnout vám alespoň něco k pití.“

„V knihovně?“ zeptal se Doktor.

„Záleží na tom?“

„Samozřejmě. Miluju knihy.“

Rose si odkašlala. „Také bych si něco dala,“ řekla. „Ale, můžu si nejdřív umýt ruce?“

Doktor byl hned celý ustaraný, když jim ukázala dlaně – zabahněné a poškrábané, linie zaschlé krve obkreslovaly škrábance, které se utvořily, když upadla. „Pořád to krvací? Můžu rány kauterizovat sonickým…“

„Ne, díky,“ řekla rychle. „Budu v pořádku. Potřebuju jen umýt to bahno a trochu se upravit. To je vše.“

Sir George ustoupil o krok dozadu, vypadal bledý. „Omlouvám se,“ řekl. „Pohled na krev. Vím, že to není moc, ale pouhá myšlenka…“ Povzdechl si a na tváři se mu objevil nucený úsměv. „Odpusťte. Alespoň že se nic vážného nestalo.“

„Ukážu slečně Tylerové, kde je koupelna pro hosty,“ řekl Dickson. Sir George se zatvářil váhavě, ale Dickson odhodlaně vstal. „To je to nejmenší, co mohu udělat, pane.“

„Výborně,“ usmál se na Rose sir George. „Připojte se k nám, jakmile budete chtít.“ Jeho úsměv se rozšířil, když se podíval za Rose směrem ke dveřím. „Ah, drahá, dovol, abych ti představil slečnu Tylerovou a doktora…“ sklouzl pohledem na Doktora, ale od toho se mu pomoci nedostalo. „…Doktora,“ dokončil.

Vešla žena. Vypadala mnohem mladší než sir George, ale Rose odhadovala, že byla starší, než vypadala. Byla vysoká a hubená, elegantně oblečená na večeři. Složitě upravený účes, šedé vlasy protkané zbytky blond pramenů.

„Moje žena, Anna,“ řekl sir George a v jeho hlase nešlo přeslechnout silnou náklonnost.

„Všichni jsou tady, Georgi, jsi-li připraven se k nám připojit,“ řekla Anna. Ustaraných vrásek kolem ženiných očí si Rose všimla i přes povinný společenský úsměv. „Tedy, skoro všichni.“

„Věděl jsem, že Oblonsky tu bude včas,“ zamumlal sir George. „Tak na koho čekáme? Na toho Repplea a jeho společníka?“

„Ne, pan Repple je tady. Čekáme jen na Pomalovanou Lady.“

 

***

 

Všechno v koupelně bylo velké a robustní. Dokonce i kohoutky na obrovském čtvercovém umyvadle byly mohutné stříbrné věci s ušima vykukujícíma svrchu. Ale voda tekla teplá, a jakmile pálení mýdla – velkého kusu mýdla – pominulo, byla uklidňující. Rose strávila několik minut s rukama ponořenýma ve vodě a pozorovala svůj odraz v umyvadle, jak se rozmazává, mizí a zakaluje se.

Dickson si vzal její plášť. Ohledně svých bledě zelených šatů už si starosti nedělala – poté, co viděla róbu lady Anny. A nikdo její šaty ani nekomentoval. Takže měl možná Doktor pravdu s tím, že prostě zapadnou i přes jeho neortodoxní chování.

Když opustila koupelnu, zamířila Rose po chodbě zpět ke schodům. Tedy, uvědomila si, když minula několik zavřených dveří, alespoň si to myslela, že tudy se jde zpátky ke schodům. Koupelna byla určitě nalevo. Nebo ne? Zastavila se, aby se rozpomenula. Před ní byla zatáčka. Zapamatovala si to tak správně? Možná ty schody byly na druhé straně…

Ale nebyly. Tak tedy zpátky, rozhodla se. Pocítila bodnutí bezdůvodného pocitu provinění, když se otevřely jedny dveře. Z temnoty pokoje vykoukl obličej. Byl to asi desetiletý chlapec s blonďatými vlasy. Zorničky se mu rozšířily, když spatřil Rose – a dveře se zase začaly zavírat.

„Ne, počkej,“ zavolala. „Ztratila jsem se, můžeš mi pomoct?“

Dveře se znovu otevřely, tentokrát opatrněji. Viděla ve tmě tvar chlapcovy hlavy. „Kdo jste? Jste tu kvůli té sešlosti?“

„O tom nevím. Hledám knihovnu. Mám se tam sejít s přítelem na skleničku, než odejdeme.“

Chlapec vystrčil hlavu do světla a prohlédl si ji. „Měl bych spát,“ řekl.

„No tak mi tedy jen ukaž cestu na schody. Odtud už trefím sama.“ Opatrně přistoupila blíž, aby ho nevylekala. „Jsem Rose, ráda tě poznávám.“

Chlapec popotáhnul nosem a vyšoural se na chodbu. „Freddie,“ odpověděl.

Ve světle si všimla, jak byl bledý. Oči na něm byly tou nejtmavší věcí – ve skoro smrtelně bílém obličeji. Blonďaté vlasy, které by potřebovaly učesat, a na sobě bledě modře proužkované pyžamo. Tvar obličeje tak podobný Anně, že bylo zjevné, čí je to syn. Rose se skoro zasmála té šouravé postavě, nebýt berle. Měl ji zasunutou pod levou rukou a opíral se o ni, jak se sunul kupředu. Pokoušela se na ni moc nedívat, aby si nemyslel, že si jí všimla.

„Můžu chodit bez toho,“ řekl. „Ale je to těžší, když jsem unavený.“

‚No výborně, Rose‘, pomyslela si. „Neměl bys být v posteli?“ zeptala se. „Tvá máma a táta mají hosty.“

„Matka a nevlastní otec,“ opravil ji. „Jak jsem říkal, myslí si, že spím, ale chci se podívat, kdo přijde. Někdy mě nechají vzhůru.“

„Ale dnes ne.“

Zavrtěl hlavou. „Jsou v knihovně?“ Rose přikývla.

„Ukážu vám tajnou cestu,“ řekl Freddie. Vydal se po chodbě překvapivě rychle a skoro se o berli neopíral. „Tudy.“

Rose brzy ztratila pojem o tom, kudy jdou, když ji Freddie zavedl do další chodby. Tahle byla užší, zdi byly obložené tmavým dřevem. Zastavil se a pak udělal několik kroků směrem k malým dveřím.

„Ššššš.“ Freddie si přiložil prst k ústům. „Budete muset být zticha. Můžeme šeptat, ale nesmíme je nechat nás slyšet nebo…“

„Nebo ti tvůj nevlastní otec dá výprask?“ zeptala se překvapeně Rose. Nevypadal jako ten typ, ale pomyslela si, že Freddie nechtěl sira George rozhněvat.

Chlapcova odpověď ji překvapila. „To by si nedovolil,“ řekl tiše. Pak otevřel dveře a vstoupil dovnitř.

Rose ho následovala a zjistila, že se nachází na úzkém dřevěném balkoně. Freddie seděl na podlaze, jeho berle položená vedle něj. Odněkud vyndal malý sešítek, špaček tužky a něco si psal. Přiložil prst k ústům a tiše pokynul Rose, aby si sedla vedle něj na holou dřevěnou podlahu. Rose se skrčila. Už slyšela zvuky a hlasy z dolejšího pokoje a uvědomila si, že balkon je vysoko nad knihovnou.

Dál byly dřevěné regály, naplněné knihami pokrytými prachem. Do hlavní místnosti vedly příkré schody. Knihovna samotná byla stejně velká jako malířský pokoj a zdi byly pokryté policemi. Dveře našla, až když se jedna část polic otevřela dokořán, aby dovnitř vpustila Dicksona. Vypadal, že se již ze svého zážitku vzpamatoval, na rukou měl čistě bílé rukavice. Nesl kulatý stříbrný podnos se skleničkami. Rose pozorovala, jak prkenně přešel k místu, kde stáli Doktor a sir George a několik dalších lidí.

„Tohle je váš přítel?“ zašeptal Freddie a ukazoval skrz sloupky.

„Doktor, ano.“ Naklonila se kupředu, aby viděla, co píše, ale Freddie sešit zaklapl. „Soukromé,“ sykl.

„Promiň. Kdo jsou ostatní?“

Freddie se opatrně přesunul dopředu, aby lépe viděl. Rose přemítala, jestli si jich lidé dole všimnou, ale balkon nebyl osvětlený a bylo nepravděpodobné, že by se někdo podíval tak vysoko.

„Znáte matku a otce,“ zašeptal Freddie a ukázal na ně.

Rose přikývla. „Říkal jsi nevlastní otec.“

„Můj vlastní otec zemřel, když mi byly dva. To bylo před tím, než jsme sem přišli.“

„To mě mrzí,“ zamumlala Rose, ale chlapec zřejmě neslyšel.

Freddie ukázal na zavalitého muže se širokými rameny a kulatým obličejem. Měl velký hustý knír, který byl černý jako jeho vlasy a na sobě měl elegantní bílou vojenskou uniformu. „To je plukovník Oblonsky. Chodí sem často za otcem a povídají si v pracovně.“ Freddie potlačil zachichotání. „Salutuje mi a říká mi pane.“

Rose se usmála. Plukovník vypadal tak vážně a bylo těžké představit si ho, jak si s chlapcem hraje. „A tamhle ti dva?“ Ukázala na křehkou dvojici, která seděla na rovných židlích u stolku na čtení a povídala si s Freddieho matkou. Oba vypadali tak na sedmdesát – holohlavý muž s úzkým obličejem, hlavu svraštělou a skvrnitou a žena, velmi hubená, s vlasy bílými jako vata a vyčnívajícím nosem a bradou. Rose připomínala zlou čarodějnici ve Sněhurce od Disneyho, i když její výraz byl milý.

„Jsou to nějací příbuzní matky, sestřenice a bratranec nebo tak nějak. Ale já jim říkám strýc Alex a teta Nadia. Jsou moc milí.“

Už zbývala jen jedna osoba – muž, který si bral pití z podnosu od Dicksona. Přešel se přidat k plukovníkovi Oblonskému, který ho vřele přivítal.

„Lord Chitterington,“ řekl Freddie. „Pracuje ve vládě. Britské vládě,“ dodal, jako kdyby tu mohlo vzniknout nedorozumění. „Otec mu vynadá vždycky, když si se mnou chce hrát, protože je moc hrubý a já se nesmím zranit.“

Vypadalo, že to už byli všichni. Plukovník Oblonsky a Lord Chitterington teď stáli skoro přesně pod balkonem a Rose se naklonila, aby se pokusila zaslechnout, co říkají. Rozhodně to vypadalo, že jsou v zapálené debatě. Ale zaslechla jen pár slov a vět od hlasitějšího Oblonského.

„Mluvil jste s Reillym?“ ptal se zrovna. „Je s námi?“

Lord Chitterington odpověděl tak tichým hlasem, že ho Rose neslyšela a Oblonsky něco zamumlal zpátky.

Ale Rose už neposlouchala. Teď všechny hosty vypustila z hlavy. Dál pod balkonem stáli další dva lidé. Zahlédla je jen letmo, ale Sir George se teď omluvil a odpojil od Doktora a připojil se k těm dvěma mužům. Jejich hlasy byly jasné a proplouvaly skrz balkon, kde seděli Rose a Freddie.

„Doufám, že se naší společností ještě nenudíte,“ říkal sir George.

„Kdo to je?“ naznačila nehlasně Rose v obavě, že by ji muži dole mohli zaslechnout.

Freddie pokrčil rameny a zavrtěl hlavou. Rose napínala uši, poslouchala tak pozorně, že dokonce někde pod balkonem slyšela tikat hodiny.

„Odpusťte, sire Georgi,“ řekl jeden muž. Jeho hlas byl jasný bez nějakého přízvuku. Vyšší tída bez noblesy. Angličan bez regionu. „Major Aske a já jsme měli dlouhý den. A vy to určitě oceníte. Dokud neuslyšíme, co chcete říct. Nechci prozradit příliš mnoho z mých plánů a cílů.“

„Samozřejmě, pane. Úplně tomu rozumím.“

Ten druhý muž – major Aske – řekl, „Ale Repple je horlivý vám nabídnout všechnu pomoc, kterou může dát ohledně té vaší vznešené věci. Stejně jako vy jsme si vědomi jisté podobnosti mezi vaší a naší nepříjemnou situací.“

„Nebo spíš situací toho chlapce,“ dodal ten první muž – Repple. Rose viděla, jak se Freddie při těch slovech zamračil. Možná mluvili o jiném chlapci…

„Jste velmi milý. A bylo od vás milé, že jste přijal mé pozvání,“ řekl sir George. „Odpusťte, pane, ale nejsem si úplně jistý, jak chcete být oslovován.“

„Dokud nebudu moci užívat svůj titul beze strachu a konkurence, nemám žádný. Prosím, říkejte mi jednoduše Repple.“

Hluk mluvících lidí se teď nabyl na hlasitosti, možná proto, že hosté pili a cítili se víc uvolnění. Bylo těžké zaslechnout něco určitého kromě různých změtí slov z různých částí pokoje. Freddie začal vedle Rose zívat.

„Myslím, že už je čas jít,“ zašeptala Rose. „Musíš jít zpátky do postele.“

Na chvilku to vypadalo, že chce protestovat. Ale pak zívnul znovu a to ho nejspíš přesvědčilo a přikývl. Rose mu pomohla vstát a vyplížili se z balkonu zpátky na úzkou chodbu.

Na cestě zpátky do pokoje se Freddie o berli skoro neopíral. „Je ta noha lepší?“ zeptala se Rose.

„Jen se občas unaví,“ řekl, jako kdyby to nic nebylo. „Máma je raději, když berli doma používám, abych neupadl a neublížil si. Ale na veřejnost si ji neberu. To by vypadalo jako slabost.“

Když byli zpátky u jeho pokoje, Freddie otevřel dveře a dal ještě Rose pokyny, jak se dostat na hlavní schodiště. Otočil se k odchodu, potom si to rozmyslel a otočil se zpátky.

„Děkuju, Rose,“ řekl.

Zasmála se. „Za co? To ty mi přece pomáháš nebo ne?“

Přikývl, najednou byl vážný. „Ale byla to legrace, sledovat dospělé.“ Znovu zívl a pak vešel do pokoje. „Sbohem.“ Dveře se za ním zavřely.

 

***

 

„Vypadali jako dost milí lidé,“ řekla Rose. Našla cestu do knihovny a Doktor ji představil všem, které ji už předtím ukázal Freddie. Udělalo na ni dojem, že si zapamatoval všechna jejich jména.

Strýce Alexe a tetu Nadiu ji Doktor představil jako hraběte Alexandera a hraběnku Nadiu Koznyshevské. Mluvili se silným přízvukem, který Rose rozeznala jako ruský. Ti dva muži pod balkonem – Repple a major Aske – byli oba vysocí a hubení a vypadali jako vojáci, i v elegantních černých oblecích. Aske vypadal mladší, možná kolem třicítky, měl světle hnědé vlasy a po hubeném obličeji spoustu pih. Stál velmi rovně s jednou rukou neustále v kapse kabátu. Repple byl tmavší – vlasy měl černé jako noc a měl hezké rysy. K Doktorovu neskrývanému pobavení se Rose přistihla, že se na něj dívá déle, než by měla.

Přesto v atmosféře knihovny bylo něco napjatého a nepříjemného, jak lidé čekali na posledního hosta. Rose dělávala křena dost často na to, aby poznala, že důvodem pro tu dusnou atmosféru je tu ona a Doktor. Měla dojem, že všichni čekali, až odejdou, aby mohli začít s tím, co chtěli dělat.

Mlha houstla, když šli zpátky ulicí k tomu dvoru, kde přistála TARDIS. Brána byla zase zavřená a k Doktorově zjevnému podráždění zase zamčená. Povzdechl si a vyndal z kapsy kabátu sonický šroubovák.

„Nevím, co mají za lubem,“ přiznal a dal se do práce na zámku. „Ale určitě něco skrývají.“

„Něco, co zaútočilo na chudáka Dicksona?“

Doktor vydal nic neříkající zvuk a zámek se s cvaknutím otevřel. „Sir George si to zřejmě myslel, akorát to nepřiznal.“ Strčil do brány a zíral do temnoty dvora.

„Tuším, že nám na tom asi nezáleží,“ řekla Rose. „Co budeme dělat? Sedět tu do rána nebo prostě půjdeme někam jinam?“

„Nejspíš na tom záleží dost,“ poznamenal Doktor. Ani se nepokusil vejít do dvora. Jen tam uprostřed brány nehnutě stál. Strčil do vrat ještě víc, aby Rose také viděla dovnitř.

Dvůr byl prázdný.

„Protože,“ pokračoval Doktor tím samým věcným tónem, zatímco se začaly snášet první kapky deště, „možná ten, kdo napadl Dicksona, ukradl TARDIS.“

 

 

 

[Kapitola druhá]>>>