Aleath přináší další kapitolo knihy s 9. Doctorem „The Clockwise Man“.

KAPITOLA ŠESTÁ

Budova na druhé straně ulice vypadala v blížícím se pozdním odpoledni jako hrozivý stín. Ronald Cheshunt popotáhl nosem a přikývl, zatímco sledoval dveřníka v uniformě, jak pomalu pochoduje sem a tam s rukama v rukavicích sepjatými za zády a trochu podupává nohama, aby se udržel v teple.

„Ještě nikdy jsem nepřepadl klub,“ přiznal se. „A ty, Matty?“

Matty Black zavrtěl hlavou. Byl to vysoký, štíhlý muž. Úplný protiklad k nižšímu a tělnatému Cheshuntovi. „Vypadá to celkem snadné.“

Cheshunt si mozolnatou rukou promnul svůj křivý nos. „Jo. Jednoduché. Ještě jednou nám řekněte, po čem jdete.“

V těch nejtmavších stínech zůstávala žena. Jediné, čeho si Cheshunt všiml, byla prázdná maska. Hladká, papírově bílá napodobenina obličeje vypadala dost děsivě, vzhledem k tomu, že z ní vystupovaly její tmavé oči. „Cokoliv, co se týká Doktora a Rose Tylerové. Prohledáte jejich pokoje, řekla jsem vám, kde jsou. Zkontrolujete jejich věci, papíry, oblečení. Budu potřebovat podrobný popis všeho, co najdete.“

„Dobře. Jasně.“

„Navíc chci zjistit, jestli jsou tu vedeni jako hosté nebo členové. Jakou záruku, jestli vůbec nějakou, nabídli. Kdo se za ně zaručil a za jakých okolností. Zkrátka všechno, co se o nich píše v záznamech klubu. Jak už jsem vám řekla, záznamová kniha je na vrátnici a další záznamy jsou v trezoru. Také chci vědět o veškerých bezpečnostních opatřeních, na které narazíte.“

„Cože?“ Cheshunt zíral na ženu, jeho obličej skoro stejně prázdný jako její.

Obličej za maskou si povzdechl. „Jaká opatření byla provedena, aby zabránila vetřelcům jako vy, vstoupit. Alarmy, trezory, obranné mechanismy. Cokoliv.“

„Aha, jasně.“

„Musí tam být víc cennějších věcí než jen papíry a záznamy,“ trval na svém Matty. „Budeme boháči,“ sykl vzrušeně směrem k Cheshuntovi.

„Tak to ne,“ odsekla ostře žena. Její oči se pod bledou maskou zlobně zaleskly. „Zaměříte se pouze na věci, které jsem vám nařídila. Raději bych, aby nikdo nezjistil, že jste tam byli.“ Na kratičkou chvíli zaváhala a pak pokračovala, „Nejspíš vám přijde zvláštní, že vím tak mnoho.“

„To je vaše věc.“

„Pravda. Ale možná by vás mohlo zajímat, že jeden můj…přítel mluvil s jednou zaměstnankyní. Ráda bych od ní získala více informací, ale bohužel nespolupracovala.“

„Jo,“ řekl Matty nevzrušeným tónem. „To je smutné.“

„Můj přítel s ní musel naložit tvrdě.“ Naklonila se k nim blíž a její bílá maska ozářená světlem lampy vypadala jako tvář ducha. „Opravdu velmi tvrdě. Vlastně mi ta ubohá žena už nemůže poskytnout žádné další služby. Ani nikomu jinému.“ Obličej si pomalu prohlížel Cheshunta i Mattyho. „Vyjádřila jsem se jasně?“

Cheshunt cítil bušení srdce až v uších, když si uvědomil, o čem ta žena mluví. „Velmi jasně, madam. Velmi jasně.“ Strčil do Mattyho loktem. „Nevezmeme zevnitř nic jiného, než co madam chce. Jasné?“

Matty přikývl a sklonil pohled ke svým botám, kterými nervózně zašoupal, když se na něj zadívala ta žena bez tváře a statný Cheshunt. Pokud si všiml černé kočky natažené ve stínech blízko něj, jak na ně zírá zářivě zelenýma očima a ušima pozorně vztyčenýma, nic neřekl.

***

Poté co odešli z výstavy, vzali si Doktor a Rose taxíka do centra Londýna a šli nakupovat. Připozdívalo se a obchody pomalu zavíraly, ale Rose se podařilo najít nějaké oblečení, ve kterém se cítila pohodlněji. Vlněný kostým a méně nevkusné šaty byly jejím hlavním nákupem. Džíny – či jiné ženské kalhoty – a trička se nedaly nikde sehnat.

„Maskáčové bundy se také shánějí těžko,“ poznamenal Doktor.

Rose si nebyla jistá, jestli by nějakou chtěl nebo jestli si jen dělal legraci. Nezeptala se.

Když se dostali zpátky do Imperial Clubu, byla Rose vyčerpaná. Večeři jedli s Wysem, který chtěl slyšet vše o jejich dnu. Chápavě přikyvoval, když mu řekli, že Freddiemu nedovolili jít na výstavu. Vypadal příjemně potěšen – stejně jako oni – že ho Anna nechala jet autem. Rose se šťourala v jídle. Příliš unavená na to, aby něco snědla.

Ke konci večeře už sotva udržela otevřené oči. Doktor a Wyse se bavili o politice. Nebo něčem takovém. Ať to bylo cokoliv, bylo to nudné. Omluvila se a nechala je být. Doktor byl očividně rád, že si může popovídat bez její pomoci, i když byl natolik zdvořilý, aby to neřekl.

Zpátky v pokoji se Rose nasoukala do dlouhé noční košile, kterou ji Doktor přinutil koupit. Rozhodla se jí nosit spíš kvůli autentičnosti a kvůli tomu, že to byla novinka než kvůli pohodlí. A také proto, že byla natolik unavená a nechtělo se jí znovu košili sundávat a tak zapadla do postele.

Samozřejmě, že když už ležela v posteli, nemohla Rose usnout. Pokaždé, když zavřela oči, zdálo se jí, že opět jde nějakým dalším betonovým pavilonem. Cítila se, jako by zapomněla, jak zastavit a přistihla se, jak myslí na věci kolem výstavy. Zdálo se jí, že Doktor a Wyse hrají šachy před obecenstvem a sedí přitom v obrovské výstavní skříni. Každá z figurek, která byla ve hře, byla zároveň v malé vitríně, aby lidé mohli obdivovat dovednost, se kterou byla vyrobena.

Zdřímla si a vzbudila se a pak zase napůl usnula. Všechno a nic bylo součástí jejích snů. Kráčela klubem, nakukovala do výkladních skříní, které se zdály být všude. Vylekalo jí, že v jedné z nich byl Aske a zíral na ni. Zamrkal. Když pokračovala, našla ve vedlejší skříni Repplea. Uvědomila si, že čekala, že tam bude. Ale tohle byla fungující výstava – ukázka. Jedna strana jeho obličeje byla odtrhnutá a odhalily se tak věci uvnitř – lebka a mozek. Jedno oko bylo hrdě vystaveno, jako kdyby to byl nějaký plakát na zdi v učebně, a odhalovaly se jeho součásti. Byly tam dokonce – což bylo nemožné – i štítky s popisem.

„Proč nekrvácí?“ vyptával se Freddie. Stál na druhé straně vitríny a shlížel na Rose.

„Není skutečný,“ ubezpečila ho. „Vyrobili ho pro výstavu.“

Najednou se ozvalo bušení. Nebo spíš klepání. Věděla, že to byl Aske, snažící se dostat ze své vitríny. Klepal o pomoc. Byl čím dál tím víc zoufalejší. Nemohla odtrhnout pohled od ležícího Repplea. „Pomoz mu!“ zakřičela na Freddieho.

Ale ten zavrtěl hlavou. „Mohl bych se zranit.“

Pak najednou pokoj potemněl a Rose si uvědomila, že je konečně vzhůru. A že to bušení a dunění v rytmu tlukotu srdce je stále slyšet.

Poplašeně se posadila v posteli a snažila se ten sen setřást a soustředit se na to, co bylo skutečné. Zvuky – škrábání, pohyb. Nad ní. Ze stropu, z patra nad ní. Potom se ozvalo cosi jako škrábání drápů po podlaze či spíš jen tahání kufru. Pak si s úlevou uvědomila, že se nahoře pohybuje nějaká osoba. To bylo vše. Ten samotářský pan Pooter se vrátil z cest.

I poté, co ty zvuky utichly, nemohla Rose usnout. Připadalo jí, že jevíc vzhůru než kdykoliv jindy. Také měla hlad a zalitovala, že toho na večeři nesnědla víc. Chvíli takhle ležela v tom pološeru a pak se rozhodla, že je to hloupé a vstala a rozsvítila.

Po pár minutách bezcílného bloudění po pokoji, prošla skrz do společného obývacího pokoje. Několik minut tam čekala a vyzkoušela přitom všechny židle, které, jak zjistila, nebyly vůbec pohodlné. Pak přešla ke dveřím do Doktorova pokoje a zaklepala. Nikdo se neozýval. Když přiložila ke dveřím ucho, nic neslyšela. Maličko dveře pootevřela.

„Doktore? Doktore – jsi vzhůru?“

Stále žádná odpověď. Zadržela dech, pokoušela se poslouchat, zda ho třeba neuslyší. Nic.

„Ach, tohle je hloupé,“ řekla. „Já nemůžu spát a u tebe si ani nejsem jistá, jestli vůbec někdy spíš.“ Sáhla dovnitř do pokoje a šmátrala na zdi, až dokud nenarazila na jakousi nerovnost, což byl vypínač. Tolik se lišil od těch placatých, bílých vypínačů z umělé hmoty, které měli lidé v době, kdy žila. Tento vypadal, jako kdyby do zdi někdo strčil polovinu kriketového míčku.

Světla se rozsvítila – ostrá a nemilosrdná – a odhalila postel, která byla nejen prázdná, ale také v ní nejspíš nikdo nespal. Typické. Nejspíš ještě pořád hrál šachy. Vrátila se zpět do svého pokoje, aby si našla nějaké oblečení.

***

„Víte, někdy je říše k uzoufání. Opravdu.“ Wyse nechal prsty položené na své věži a přemýšlel o svém dalším tahu. „Ano, proč ne?“ rozhodl se.

„Vážně?“

„Tím jak prahne po osamostatnění a odtržení se od kolonií.“

„Nemělo by to tak být?“ Také Doktor přemýšlel o svém dalším tahu. Zhluboka si oddechl. Bylo to opravdu docela těžké. Wyse byl zkušený a schopný protivník a Doktor měl nutkání něčím pohnout a skončit to.

„Jistě, je to ideál. Myslím. Ale kam to povede? Podívejte se, co se stalo s Irskem a to ještě není konec, ani náhodou. Za to vám ručím.“

„No, nejspíš.“ Doktor věděl, kam to povede a tak byl opatrný, aby ani nesouhlasil, ani souhlasil.

„Silnou, centralizovanou vládu, to je to, co potřebujeme. Nějakou základní filozofii, kterou bychom poupravili.“

„Myslíte?“

„Buď to anebo sklouzneme zpátky k barbarství. Podívejte se například na Spojené státy.“

„Barbarové,“ souhlasil Doktor s úsměvem.

„Ne, ne. Mám na mysli to, že dokáží udržet federální systém. Ačkoli je to díky soudržné geografii a také něčemu, co se podobá angličtině.“

„Ale Commonwealth je o tom samém, ne?“

„Opravdu?“ Wyse pohnul dopředu jedním ze svých koní. „Myslel jsem, že je to spíš zřeknutí se moci a zároveň udržení si tváře. Recept na katastrofu, dle mého názoru. Ztráta kontoly. Podle mě se stydíme za říši, na kterou bychom měli být pyšní. Ach a tohle je šach, mimochodem.“ Upozornil.

„Možná je tu pár věcí, za které je se stydět.“ Aniž by se obtěžoval podívat na hrací desku, Doktor uhnul svým králem ze šachu.

„Ach to nepochybně,“ souhlasil Wyse. „Je jich hodně, jsem si jist. Ale tím, že budeme popírat ty dobré věci, to ty špatné nezlepší, nebo ano? Lepší je se přiznat ke všemu, ke špatnému i dobrému. Vždycky je tu kompromis.“ Sebral Doktorovu královnu a postavil na její místo svého koně. „Víte, co tím myslím?“

„Jste si jistý tím, co jste teď udělal?“ zeptal se Doktor, oči se mu ve světle krbu třpytily.

„Cože?“ Wyse si prohlédl desku a zamračil se. „K čertu.“ Opřel se v židli, dal si monokl na oko a usmál se. „Víte, Doktore, měl byste si zkusit vést říši. Mám pocit, že byste v tom byl docela dobrý.

Doktor se na něj také usmál. „Další hra?“

***

Měsíc byl skryt za kouřovými mraky, takže jediný zdroj světla vycházel od pouliční lampy. Snažili se prosvítit si cestu skrz vířící se mlhu. Imperial klub byl uzamčen, vrátný pryč, světla zhasnutá. Všichni už šli spát. Nebo v to Cheshunt a Matty doufali, když se opatrně kradli k zadní části budovy.

Matty nesl těžkou lucernu, která vrhala nepřirozené světlo všude kolem, jen ne tam, kam Cheshunt chtěl. Věděl, že kdyby ji nesl on sám, bylo by vše o mnoho snazší. Ale kdyby to tu neměl vše na povel, musel by tyhle věci dělat sám.

„Všechno vypadá v klidu,“ zabručel a zabodnul tlustý prst směrem k zadním dveřím ve snaze přimět Mattyho, aby podržel světlo u zámku. Jakmile na něj viděl, byla to záležitost pár momentů, než zámek otevřel paklíčem a byli uvnitř.

Cheshunt měl u sebe hrubý nákres mapy vnitřku. Té ženy v masce se neptal, odkud jí vzala. Nebyl si jistý, jestli chce znát odpověď – nebo co se stalo s tou osobou, která jí poskytla. Ale mapa posloužila k vyznačení cesty skrz prostor pro údržbu a pokoje pro služebnictvo v zadní části domu.

Rozhodli se, že začnou vstupní halou a klubovými záznamy. Pokud by šlo vše podle plánu, mohli by se přesunout do Doktorových pokojů. Cheshunt i Matty byli oba zvyklí prohledávat pokoje, zatímco jejich majitelé spali a neměli o ničem tušení. Každý nesl malý pytel, který je doprovázel na mnoha výpravách podobného ražení.

Všechno se pokazila, když se objevili ve vstupní hale. Cheshunt zvedl mezi dveřmi ruku a pokynul tak Mattymu aby zastavil. Zírali přes halu s mramorovou podlahou a obrovským schodištěm, které se působivě stáčelo vzhůru.

„Co je?“ zašeptal Matty.

„Hlasy,“ řekl Cheshunt tiše. „Poslouchej.“

Úplně na hranici slyšitelnosti rozeznával Cheshunt zvuky mluvících lidí. Smích. Vedl Mattyho postupně ke všem dveřím vedoucích pryč z haly. Za chvíli zjistili, ze kterých dveří se hlasy linuly. Dveře vedly do chodby s dubově obloženými stěnami a obrazy visícími na zdech. Ti dva se pomalu kradli chodbou, připraveni se každou chvílí otočit a utíkat. Když došli na konec, naznačil Cheshunt Mattymu, aby zůstal kde je a sám nakoukl za roh do velkého pokoje.

Skoro na druhém konci pokoje byli dva muži. Zdálo se, že hrají na stole nějakou hru – dámu nebo domino či něco podobného. Zatímco se střídali ve svých tazích, mluvili spolu a smáli se. Vypadali, že jsou úplně ponořeni do hry a Cheshunt doufal, že pokud tu seděli do tří hodin do rána, nerozhodnou se teď najednou skončit. Pokynul Mattymu, aby se stáhl zpátky do chodby. Hlasy za nimi postupně utichly.

Než se Cheshunt otočil, aby následoval Mattyho, všiml si v pokoji někoho třetího. Kočky. Černé kočky s bílým trojúhelníkem na prsou. Kočka seskočila z kožené sedačky, kde byla předtím natažená. Pohledem upřeně hleděla přes pokoj, jako kdyby Cheshunta zahlédla, ale on si byl jistý, že ho vidět nemohla. Pak se vydala směrem k němu. Otočil se a urychleně šel za Mattym.

Zpátky ve vstupní hale už Matty začal pracovat na malém dřevěném stole, který stál nenápadně na straně u hlavních dveří. Světla svítila jen matně a Matty držel svítilnu v jedné ruce, zatímco zápasil se zámkem druhou. Cheshunt se k němu urychleně přidal, kočka byla rázem zapomenuta.

Ale hned na to se mu zase připomněla. A to celkem násilně. Kočka se vynořila z chodby a vrhnula se přes halu, drápy rytmicky vyťukávaly rychlý rytmus na podlaze, jako tikání hodin. Vydala vzteklé pisklavé zamňoukání a vymrštila se proti Cheshuntovi a Mattymu.

Cheshunt zaklel a ustoupil stranou, rukou si chránil obličej. Matty, plně soustředěný na odemčení zámku, kočku neviděl. Zvuk ho přinutil vzhlédnout. Svítilnou se divoce rozmáchl kolem a pokusil se vstát, aby se bránil. Drápy se ohnaly po jeho obličeji. Stíny se ve světle lampy natahovaly a tyčily se všude po stěnách haly. Matty na Cheshunta křičel o pomoc, když do něj zvíře narazilo, trhalo, škrábalo a ječelo.

Zvuk se rozléhal po celé hale. Brzo se k němu přidaly rychlé kroky z chodby. Cheshunt tahal za tu těžkou chlupatou kouli, která byla přichycena k Mattyho obličeji. Nakonec jí odtrhl a odhodil na podlahu. Kočka přistála na všechny čtyři, v mžiku se otočila a vrhla se na Cheshunta.

Ti muži, které předtím sledovali, už dorazili a něco křičeli. Cheshunt už už chtěl blafovat a předstírat, že tam on a Matty mají právo být a požádat, aby ti muži dali to zatracené zvíře pryč. Ale ze zuřivého výrazu muže s monoklem věděl, že by to bylo zbytečné.

Na moment stáli proti sobě. Kočka stála na stole a syčela na Cheshunta. Matty vzlykal bolestí, poškrábaný obličej si držel v dlaních. Ti dva muži je přes halu pozorovali. Pak se najednou stalo něco zvláštního. Ten druhý muž – ten s tmavým koženým kabátem – se zazubil jako pobavený školák.

„Zdravím,“ řekl zvesela.

Nějakým způsobem byl ten pozdrav děsivější než hněv toho prvního muže nebo kočičí drápy. Sebevědomí a pobavení toho muže Cheshuntovi ihned napovědělo, že nemá šanci ho nějak zastrašit a už vůbec ne uprchnout.

„Co se děje?“ přišel hlas od hlavních schodů. „Doktore?“

Hlas na moment odvedl jejich pozornost. Dost dlouho na to, aby Cheshunt popadl Mattyho a hrubě ho odstrčil k hlavním dveřím.

Kočka znovu zasyčela a vyskočila. Ale na to byl už Cheshunt připravený. Ignoroval, jak nějaká mladá žena běží dolů po schodech a ty dva muže naproti. Otevřený pytel chytil jednou rukou a tou druhou chytil kočku ve vzduchu. Cítil její nepřirozenou sílu a nějak se mu ji podařilo strčit do pytle a zatáhnout na provaz navrchu a uzavřít ho. 

Matty mezitím otevřel dveře tak prudce až panty skřípaly a zámek zaprotestoval. Ti dva vypadli ven, seběhli schody a začali utíkat.

„Díky, Rose,“ ozval se sarkastický hlas muže za nimi. Pak se ozvalo klapání nohou běžících dolů po schodech směřující k nim. Cheshunt se ani neotočil, aby se podíval, kdo je to pronásledoval. Utíkal za Mattym a držel pytel na délku paže od sebe, což byl zoufalý pokus o to, jak nebýt poškrábán zběsilými drápy ostrými jako dýka, které se pomalu dostávaly skrz tlustou látku. Musí se toho zvířete zbavit, jak nejdříve to půjde. A věděl přesně kde – což teď byla jeho jediná pozitivní myšlenka.

***

‚Co to děláš?‘ ptala se sama sebe Rose. V žádném případě nemohla dohonit ty dva vetřelce a i kdyby ano, těžko by se v tichosti vrátili do Imperial klubu, aby se omluvili a vysvětlili to. Zpomalila, když ti dva před ní dorazili na most.

Měsíc se snažil prokouknout skrz tenké mraky, a jelikož začalo poprchávat a déšť rozehnal poslední chomáče mlhy, zřetelně je viděla. Ten malý muž měl stále ruce přiložené k obličeji. Ten větší s ním mluvil a pak zdvihl pytel. Viděla, jak se kočka uvnitř hýbe, mrská sebou a zápasí o svobodu.

Ihned jí došlo, co se ten muž chystá udělat a znovu se dala do běhu. Ale věděla, že se tam nestačí dostat včas. Muž zavyl smíchy a pytel pustil. Pak se oba dva znovu rozeběhli.

Rose dorazila na most a podívala se přes okraj. Spatřila kalnou vodu, jak odráží zkreslený obraz měsíce. Začínalo pršet čím dál tím víc a déšť bombardoval hladinu řeky. Hrdlo pytle mizelo pod vodou. Šňůra na chvíli zaváhala, ale za moment ho následovala.

Rose nevěřícně zírala. Udělal to, doopravdy to udělala. Vyhodil tu chudinku do řeky. Zahleděla se dolů a přemýšlela, jestli by bylo už příliš pozdě, kdyby se pokusila skočit dolů a pytel najít. Pak pomyslela na tu studenou, kalnou vodu, výšku mostu od hladiny a na to, jak by se dostala ven – nebo spíš ne. Na hladině Temže se neobjevily žádné bubliny. Rose tam stála, pozorovala řeku a v duchu napůl očekávala a doufala, že se kočka vynoří na hladinu, vyplivne vodu a začne syčet strachy. Ale nic takového se nestalo. Zatřásla se, spolkla zklamání a neochotně se otočila zpět.

Světla Imperial klubu byla rozsvícená a dveře otevřené. Vždy klidný Crowther stál ve vstupní hale a prohlížel si stolek, který se muži pokoušeli otevřít. Přikývl směrem k Rose, nepřekvapen tím, že se vrátila kvůli dešti celá mokrá s vlasy připlácnutými k hlavě.

„V Bastilleském pokoji je čaj, slečno,“ řekl, jako kdyby podávání čaje ve tři hodiny ráno byla ta nejpřirozenější věc na světě.

„Po čem si myslíte, že šli?“ zeptala se Rose.

Crowther si odfrkl. „Nejspíš chtěli peníze, slečno. Tedy ne že by nějaké našli.“

„Myslela jsem, že by mohli chtít něco, co patří panu Pooterovi,“ odpověděla Rose.

„Opravdu, slečno? Proč?“

Pokrčila rameny. „Slyšela jsem, že je zpátky, to je vše. Myslela jsem jen, že by mohl mít něco cenného.“

Crowther ale zavrtěl hlavou. „To se myslím pletete. Zítra je porada správců a pan Pooter se ještě nevrátil. Neočekávám ho dřív než v době porady zítra dopoledne. Tedy,“ opravil se, „dnes dopoledne.“

„Ale já někoho slyšela v jeho pokoji. Nad tím mým. Dnes večer. Tím jsem si jistá.“

Crowther se teď zamračil. „To není možné, slečno. Pan Pooter tu není a nikdo nemohl být v jeho pokoji, ujišťuji vás. Tedy jen pokud ti vetřelci…“

Rose zavrtěla hlavou. „Ne, ne. To bylo předtím. Dlouhou dobu předtím.“ Pokrčila rameny. „Asi se pletu,“ řekla, i když věděla, že to tak není. Tohle musí říct Doktorovi, rozhodla se.

Ale když dorazila do Bastilleského pokoje, všechny myšlenky na hluk v pokoji nad jejím se vypařily. Doktor a Wyse seděli společně s Askem a Repplem a dalšími členy klubu, kteří vypadali, jako kdyby se spěšně oblékli, když slyšeli ten rozruch. Většina z nich usrkávala čaj a zírala na sebe kalnýma, unavenýma očima. Jen Doktor, Wyse a Repple vypadali ve střehu. Aske v jednom kuse zíval.

A na pohovce vedle Wyse, natažená, aby ji mohl drbat pod bradou, byla černá kočka. Otočila se, když se Rose přiblížila a sledovala jí smaragdovýma očima. Kočka spokojeně zapředla. Zář ohně z krbu osvětlila bílý trojúhelník na její hrudi.