Aleath s korektorem Pištou Hufnáglem vám přinášejí pokračování první knihy 9. Doctora.

 

 

 

 

 

<<<[Kapitola druhá]

 

 

Kapitola Třetí

 

 

Doktor se jako vždycky víc obával o svůj kabát, než o to, že někdo může poslouchat za dveřmi. I když ho Dickson ujišťoval, že se ráno zeptá služebnictva a že si je jistý, že se kabát najde, nebylo to nic platné.

 

Dlouhou dobu kráčel tmavými, studenými ulicemi se založenýma rukama a bezvýrazným výrazem ve tváři. Neřekl skoro nic. Rose se nabídla, že mu půjčí svůj kabát, ale odmítl ji.

 

„Není mi zima. Tady jde o princip.“ Zvláštní bylo, že byl víc rozčilený ze zmizelého kabátu, než ze ztráty TARDIS, ale to mohl být nějaký druh odsunutého znepokojení. Navíc, v kapse toho kabátu byl sonický šroubovák. Rose byla nicméně zajedno s Dicksonem, tedy že kabát jednoduše někdo někam uklidil a že se ta věc určitě ráno objeví. Sir George se zdvořile omlouval a slíbil, že jakmile kabát naleznou, okamžitě jej pošle.

 

Výsledek procházky do Imperial Clubu byl poněkud nijaký. Repple vypadal, že je ztracen ve svém vlastním světě, docela jako Doktor. Aske zdvořile konverzoval s Rose a vyptával se, jak dobře zná Londýn. Vypadal zaujatě, když mu řekla, že jde na Výstavu britského impéria a přiznal se, že tam sám ještě nebyl. Mnozí členové klubu ji ale prý považují za velice působivou.

 

Doktor se rozzářil, když Aske identifikoval velkou impozantní budovu před nimi jako Imperial Club.

 

„Musíme být členové?“ zajímal se.

 

„Já se za vás zaručím,“ oznámil Repple.

 

„Klub byl založen po Velké válce jako ústřední bod, setkávací místo pro vyděděnou nobilitu Evropy a Commonwealthu,“ ozřejmil Aske. „Tolik věcí skončilo u Flander, nejen tady a ve Francii a Německu, ale po celém světě.“

 

„Tolik životů,“ připomněl mu Doktor tiše.

 

Aske ponuře přikývl, ruku zastrčenou hluboce v kapse kabátu. „Nejvyšší oběť.“

 

„Takové plýtvání,“ dodal Repple. „A hodně věcí to uspíšilo. Ruskou revoluci, například. Bude tu ještě hodně krve, než to všechno skončí.“

 

„Abych ale odpověděl na vaši otázku, Doktore, nemusíte být členové,“ řekl Aske. „Ovšem pokud si přejete zůstat více než pár dní, tak se od vás očekává, že předložíte důkaz o svém urozeném původu a že jste byli v konfliktu vyděděni.“

 

Doktor přikývl, opět na chvíli vypadal sklíčeně. „Nic není nemožné,“ zamumlal a zíral při tom do dálky. „Velká válka.“

 

„Takže, kdo tohle místo spravuje?“ chtěla vědět Rose, když je Repple vedl nahoru po schodech do působivě vypadajících dveří.

 

Dveře se otevřely a dveřník oblečený v elegantní u­niformě jim zasalutoval. Repple přikývl a Aske také zasalutoval. Doktor se usmál a zamával.

 

„Zdravím,“ řekla Rose.

 

Dveřník za nimi zavřel a vzal si kabáty.

 

„Já žádný nemám,“ řekl Doktor mrzutě.

 

„Velmi dobře, pane,“ odpověděl dveřník.

 

„Ne, to rozhodně ne.“

 

Než mohl Doktor pokračovat, dveřníkovu pozornost upoutal Aske: „Je pan Wyse stále vzhůru?“

 

„Najdete ho v Bastillském pokoji, pane.“

 

„Wyse tohle místo vlastně vede,“ vysvětlil Aske, když je vedl skrz velkou vstupní halu. Ke klenutému stropu rostly mramorové sloupy a široké kamenné schodiště vedlo oblouky nahoru k vyšším patrům. Několik chodeb vedlo ze vstupní haly, každá z nich obložená tmavým dřevem a obrazy. Chodba, kterou je vedl, byla zdobená dřevěnými rytinami a akvarely, znázorňujícími události Francouzské revoluce.

 

Doktor se zastavil, aby si prohlédl jeden z obrázků. „To není správně,“ podotkl a pokračoval v chůzi, aniž by poznámku dále rozváděl.

 

„Wyse tu bydlí,“ říkal právě Aske. „Nejsem si jistý, jaký je jeho status, ale služebnictvo se mu podrobuje.“

 

Vstoupili do obrovského pokoje. Dřevěné obložení pokračovalo kolem zdí ve výšce ramen, což ho dělalo pokoj tmavým bez ohledu na četné lampy na zdech. Uprostřed stropu visel lustr, který se třpytil jako shluk hvězd na noční obloze. U stěny, na opačné straně odkud přišli, praskal a plival jiskry v obrovském krbu velký oheň. Kolem nízkých stolečků byly naaranžované kožené pohovky, takže to vypadalo, jako by v obrovském pokoji bylo několik ostrůvků. Na první pohled se zdálo, že pokoj je prázdný.

 

Potom se zpoza opěradla jednoho křesla objevila hlava. Zamávala ruka. „Dobrý večer vám přeji,“ zavolal bodrý hlas. „Jdete si se mnou dát večerní skleničku?“ Hlava zmizela a o moment později muž vstal a objevil se z druhé strany křesla.

 

Byl vysoký a statný, mohlo mu být tak čtyřicet až padesát let, krátké hnědé vlasy měl rozcuchané. Stejně jako Aske a Repple měl na sobě tmavý oblek. K Rosině pobavení nosil monokl. Doufala, že udělá takový ten trik, kdy monokl vypadne a houpe se na řetízku. Byla zklamaná, když muž monokl zatlačil, kam patřil a všechny příchozí si se zájmem prohlédl.

 

„Copak to tu máme?“ prohlásil, když se podíval na Doktora a Rose. „Víc uprchlíků z paláců a panství Evropy, nebo jen pár návštěvníků, co?“

 

„Vy musíte být pan Wyse,“ usoudil Doktor a dlouhým krokem se s nataženou rukou vydal kolem nábytku.

 

„Vlastně lord Wyse. Ale na ceremonie si nepotrpím, panečku to ne. Wyse bude bohatě stačit, děkuji. Mnoho lidí, jako tady Repple, ztratili příliš mnoho, abychom jim to my, kterým zbyl alespoň titul, metali neustále do tváře.“ Pokynul, aby se posadili. Rose si všimla, že na stole před křeslem, kde předtím seděl Wyse, je šachovnice s rozestavěnými figurkami. Wyse byl zřejmě uprostřed hry.

 

„Oh, prosím, nevšímejte si mého, poněkud pošetilého, pokusu o to, abych sám nad sebou zvítězil v šachu, ano?“ řekl Wyse s úsměvem a ke špatně skrývanému potěšení Rose mu monokl z oka doopravdy vypadl a houpal se na řetízku. „A dejte tu zatracenou kočku někam z cesty. Starý Hector tu předtím seděl a já myslím, že se jí líbí to zbytkové teplo.“

 

Kočka natažená na křesle otevřela oči upoutána hlukem kolem. Rozvalila se na záda a Rose sledovala, jak zívá a přitom vytahuje a zase zatahuje drápky. Byla černá, s trojúhelníkem světlejší srsti pod bradou. Rose natáhla ruku a podrbala to světlé místo, za což ji kočka odměnila zapředením a upřeným pohledem skelných kočičích očí. Po chvíli se opět protáhla, seskočila z křesla a odplížila se pod židli, kam se znovu posadil Wyse.

 

„Jak se jmenuje?“ zeptala se Rose.

 

„Panečku, teď jste mě dostala,“ usmál se Wyse. “Já ji prostě říkám „kočka“. Je tu déle než já sám. Ale když už mluvíme o jménech…“

 

„Já jsem Rose. Tohle je Doktor.“

 

„Zdravím,“ řekl Doktor a plácnul sebou na místo, kde předtím seděla kočka. „Bylo nám řečeno, že jste ten, koho se máme zeptat na ubytování na noc. Možná na dvě.“

 

Wyse se zasmál. „Se mnou to nemá nic moc společného, ale můžu vám věnovat pár slov, pokud si myslíte, že by vám to mohlo pomoci. Jsem tu déle než všichni ostatní, takže když je pan Pooter pryč, poslouchají mě. Řeknu Crowtherovi aby připravil pár pokojů. Ale budou muset být ve třetím patře. Chápejte, je tu celkem plno a není to tu příliš velké.“

 

„Pan Pooter,“ řekl Aske, „je gentleman, který klub založil. Je veden správní radou, která se pravidelně schází. Pan Pooter je jejím předsedou.“

 

„Teď tu ale není,“ řekl Wyse. „Žije ve čtvrtém patře, až úplně nahoře v budově a má rád své soukromí. Je tak trochu samotář. Když necestuje, má rád svou vlastní společnost.“

 

„A kdo ne,“ souhlasil Doktor.

 

„Jste v pořádku, Repple?“ zeptal se Aske a předklonil se dopředu. Repple seděl se zavřenýma očima v křesle naproti. Nyní je pomalu otevřel.

 

„Měl jsem těžký den,“ řekl. „Je pozdě.“ Oči se mu znovu zavřely a hlava sklouzla ke straně.

 

„Ano, vypadáte trochu vyčerpaně,“ řekl Wyse rozhodně. „Pomůžu mu do jeho pokoje.“

 

„To není třeba,“ řekl rychle Aske.

 

„Ale to nic. Zůstaňte tu a povídejte si s přáteli. Požádám Crowthera, aby vám ukázal pokoje, jakmile budou připravené.“

 

„Díky,“ usmála se Rose a muž jí úsměv oplatil.

 

Učinil marný pokus uhladit si vlasy. „Tak tedy, dobrou noc.“ Wyse jemně poklepal Reppleovi na koleno a oči se znovu otevřely. „Tak pojďte, myslím, že je čas jít spát.“

 

Repple přikývl a Aske mu pomohl vstát ze židle. „Omluvte mě, Doktore, slečno Tylerová,“ řekl Repple. „Potřebuji se jen trochu vyspat. Nejspíš se uvidíme u snídaně.“

 

Aske se pohnul, že Reppleovi pomůže, ale Wyse ho mávnutím odehnal. „Opravdu to nic není,“ pravil a odvedl Repplea pryč z pokoje. Kočka sledovala jejich počínání celou cestu až ke dveřím, potom vyskočila a běžela za nimi.

 

Doktor seděl předkloněný, bradu v dlaních a lokty opřené o kolena.

 

„Kdo vyhrává?“ zeptala se Rose.

 

„Vzhledem k tomu, že hraje proti sobě, vyhrává Wyse.“ Zaklonil se a sepjal ruce za hlavou. „Zajímavé.“

 

„Je dobrý?“

 

„To bych řekl,“ přikývl Doktor a obrátil se k Askemu. „Je od vás milé, že jste nás sem zavedl.“ Vstal, otočil se kolem dokola, aby si pokoj prohlédl a pak se zase posadil. „Ano, opravdu milé.“

 

„Je Repple v pořádku?“ zeptala se Rose.

 

„Občas se unaví,“ řekl Aske. „Obávám se, že je to součást jeho stavu.“

 

Doktor se zamračil. „Stavu?“

 

Aske přikývl. Vypadal bledě a vyčerpaně. „Nejsem si úplně jistý, jak to vysvětlit, ale musím se vám oběma k něčemu přiznat. Obávám se, že věci nejsou takové, jaké se zdají.“

 

Doktor teď k Askemu obrátil svou plnou pozornost, provrtával ho očima. „Věci nikdy nejsou takové, jaké se zdají.“

 

„Týká se to Reppleova stavu?“ zajímala se Rose.

 

Aske přikývl. „Řekněte mi,“ odpověděl a pohlédl na ně na oba, „slyšel už někdo z vás o Dastarii?“

 

„Ne,“ přiznala Rose. „Ale v zeměpisu jsem hrozná.“

 

„Já jsem v něm docela dobrý,“ odvětil ostře Doktor. „Ale ne, neslyšel jsem o ní.“

 

To byla zřejmě odpověď, kterou Aske čekal. „Nikdy jste o ní neslyšeli, protože žádné takové místo neexistuje.“

 

„Hlídá si své karty, že?“ řekl Doktor.

 

„To jako že nechtěl, abychom věděli, odkud musel do exilu?“ zeptala se Rose. Pokud po něm opravdu šli vrahové, pak by těžko všude ohlašoval svou přítomnost, ale proč by lhal lidem, kteří mu měli pomoct?

 

Aske stále vypadal vážně. „Je to ještě složitější.“

 

Doktor přikývl. „Povězte nám o tom, majore.“

 

Aske si povzdychl. „Nejsem major. Ve skutečnosti jsem, jako vy, něco jako lékař. Šťourám se v nových vědách o lidské mysli, ačkoli nemohu říci, že jsem kdovíjaký expert. Nejsem o nic víc vojákem, než je můj přítel, Edward Repple, vládcem v exilu.“

 

Rose chvilku trvalo, než pochopila, o čem to mluví. „Počkejte – říkáte, že není to, co tvrdí, že je? Chodí kolem a tvrdí, že je vládce místa, které vůbec neexistuje? Na co? Aby měl zadarmo večeři nebo co?“

 

Doktor zavrtěl hlavou. „Myslím, že chudák Repple ani neví, že lže. Je to tak?“

 

Aske smutně přikývl. „Nejdřív jsem si myslel, že je to hra. Leč začalo to být opravdu vážné.“ Povzdechl si. „Asi bych měl začít od začátku. Víte, můj přítel hrál v jednom divadelním představení. Byla to část oslav před otevřením výstavy. Byla přehlídka a on měl hrát kurfiřta Dastarie – fiktivní role, kterou jsme já a on pro tu příležitost vymysleli. Já byl jeho pobočník – major v armádě Dastarie.“

 

Aske vstal a začal přecházet sem a tam před pohovkou, jeho stín se objevoval a zase mizel na napůl rozehrané šachovnici, jednu ruku měl neustále v kapse kabátu. „Byl horký den. Byli jsme na tom slunci hodiny. Repple omdlel. Nic hrozného se nestalo, nebo jsem si to alespoň myslel. Když se probral… Možná to bylo kvůli tomu pádu z koně, nevím. Můj zájem o vědy zabývající se myslí pramení z této události.“ Oči se mu vlhce leskly, když se podíval na Rose, jako kdyby ji prosil o porozumění.

 

„Jeho fikce se pro něj stala  skutečností,“ řekl Doktor.

 

„Ano. Jak říkám, myslel jsem si, že si ze všech dělá blázny, že jen žertuje. Ale on opravdu věřil – a stále věří – že je vládcem Dastarie. To, že se ocitl v Londýně a že není ve své zemi, si nějakým způsobem vysvětlil tím, že byl vyhoštěn a že se připravuje slavně vrátit.“

 

„Do země, která ani neexistuje,“ zašeptala Rose. Bylo to smutné.

 

„A vy jste mu neřekl pravdu?“

 

Aske se krátce, štěkavě zasmál, s veselím to ale mělo společného pramálo. „Samozřejmě že jsem to zkoušel, Doktore. Hodiny jsem strávil jeho přesvědčováním. Ale bez úspěchu. Myslel jsem si, že bude těžké předstírat s ním, ale musím se přiznat, že jakmile jsem přijal to, že musím odsunout stranou vše, co ví nebo spíš věděl, bylo to celkem jednoduché.“ Povzdechl si. „Ti, co to tu mají na starosti, nám s radostí dali pokoje a Wyse se za nás opravdu dobře zaručil. Repple a já máme skromné osobní příjmy, které pokryjí víc než jen naše výdaje.“

 

„A dostáváte pozvání na sešlosti,“ dodala Rose.

 

Aske vypadal zahanbeně. „Ano. Tedy, tento večer byl komplikovanější, než jsem čekal. Vypadá to, že sir George už mluvil s Repplem o tom svém problému. Nic jsem o tom nevěděl, až dodnes, když Repple nabídl pomoc. Pomoc, kterou nemůže poskytnout.“

 

„A o tom jste chtěl mluvit se sirem Georgem,“ uvědomila si Rose.

 

„Řekl jste mu všechno?“ zajímal se Doktor.

 

„Bohužel ne,“ přiznal Aske. „Jen jsem ho varoval, že Reppleova podpora není tak velká, jak očekává a doufá. Že je velmi nepravděpodobné že by mohl vůbec nějakou materiální podporu poskytnout. Sir George byl samozřejmě zklamaný. Ale obávám se, že stále očekává příliš mnoho.“

 

„O to bych se nestaral,“ ujistil ho Doktor. „Šance, že se drobné dobrodružství sira George dostane do bodu, kdy by potřeboval Reppleovu pomoc je malá až skoro žádná.“

 

„Jo, žádná naděje,“ souhlasila Rose.

 

Zdálo se, že to Askeho potěšilo. „Myslíte?“

 

„Se sirem Georgem si nedělejte starosti.“

 

Další konverzace byla přerušena příchodem vysokého muže s řídnoucími šedými vlasy. Zastavil se mezi dveřmi a významně zakašlal.

 

„Ach, Crowthere,“ řekl Aske. „Nejspíš jste už připravil pokoje pro naše nové hosty.“

 

Crowtherův hlas byl úsečný a ostrý. „Pokoje jsou připravené. Doprovodím vás.“

 

„Díky,“ řekl Doktor. „A děkuji vám,“ řekl Askemu.

 

„To je to nejmenší, co mohu udělat.“ Neklidně zašoupal nohama. „Doktore, řekl jsem o tom jen pár lidem. Vy…“

 

„Budu mlčet jako hrob,“ ujistil ho Doktor.

 

***

 

Jejich pokoje byly propojené, s malým obývacím pokojem mezi, do kterého se z každého dalo vstoupit spojovacími dveřmi. Každý z nich měl koupelnu, přičemž Doktor zamumlal, že je to stejně tak neobvyklé, jako vítané. Rose pokoje připomínaly takové ty v nóbl venkovském hotelu. Ne že by na nějakém takovém místě někdy byla, ale ta postel s nebesy a opotřebovaný kožený nábytek byl nasáklý bohatstvím a pohodlím. Vůbec si neuvědomila jak je unavená, dokud neuviděla postel.

 

Crowther je místnostmi provedl a každému dal klíč. „Ještě jedna věc, madam a pane,“ řekl suše.

 

„Jenom jedna?“ usmál se Doktor.

 

Crowther to ignoroval. „Pokoje pana Pootera jsou přímo nad vámi. Chtěl bych vás požádat, abyste nedělali příliš zbytečného hluku.“

 

„Myslela jsem, že pan Pooter je pryč,“ řekla Rose.

 

„Zajisté. Ale často se vrací velmi nečekaně. Brzy se tu bude konat setkání správců.“

 

„Žádné divoké párty, Rose,“ varoval Doktor. „Žádný randál, mejdany ani tancování.“

 

„A samozřejmě budete respektovat jeho soukromí.“

 

„Samozřejmě,“ řekla Rose. Ten muž jí připadal víc než jen trochu hrůzostrašný a přála si, aby je prostě nechal být. „Myslela jsem, že nikdy neodejde,“ zašeptala, jakmile Crowther opustil Doktorův pokoj.

 

„Nikdy je dlouhá doba,“ řekl Doktor.

 

Oba nadskočili, když někdo zaklepal na dveře.

 

„Myslím, že tě slyšel,“ řekla Rose.

 

Doktor pochybovačně zvedl obočí. Přešel pokoj a otevřel dveře. Stál tam Repple a Doktor ho mávnutím ruky pozval dovnitř. Než Doktor stihl zavřít, vklouzla dovnitř kočka. Natáhla se na podlaze mezi dveřmi a jala se je pozorovat.

 

Doktor pokrčil rameny a nechal dveře otevřené. „Cítíte se lépe?“ zeptal se.

 

„Musel jsem s vámi mluvit,“ řekl Repple. Podíval se kolem,  jako kdyby kontroloval, jestli jsou tam jen oni tři. „Dokonce i teď může poslouchat. Někde. Nějak. Předstíral jsem, že jsem unavený, abych se od něj dostal pryč, alespoň na pár minut.

 

„Od majora Askeho?“

 

Repple přikývl. „Omlouvám se,“ řekl, „ale nebyl jsem k vám zcela upřímný.“

 

„A je to tady,“ zamumlala Rose.

 

„Tím myslíte,“ řekl Doktor zvesela,“ že vlastně nejste panovník Dastarie?“

 

Repple na ně zíral s nezměněným výrazem. Vypadalo to, že chce promluvit, když tu se zvenku cosi ozvalo. Jemné zadunění – jako vítr, který přibouchne okno nebo dveře, zavírající se někde na jiném patře. Nebo kradmé kroky. Bůh suď.

 

„Některé detaily jsem vám zatajil,“ řekl Repple tiše a znovu se pokradmu ohlédl za sebe. „Nejsem panovník Dastarie v exilu, plánující svůj velký návrat k moci.“

 

Doktor se podíval na Rose a zvedl obočí, jako by chtěl naznačit: „Neříkal jsem to?“.

 

„Cože?“ opáčila ostře.

 

Repple si toho zřejmě nevšiml. „Nemohu začít plánovat návrat, ať už slavný nebo ne. Víte, pravda je, že jsem ve skutečnosti vězeň.“ 

 

„Počkat,“ zarazila ho Rose. „Jste tedy vládce té země nebo ne?“

 

„Jsem. Ale jak víte, byl jsem zbaven funkce převratem. Rebelové se chopili moci bez jakéhokoli varování či oprávnění. Jednoho dne se vrátím, abych si činil nárok na svůj titul. Ale nejdřív musím utéct.“

 

„Utéct?“

 

„Od něj. Od Askeho – mého věznitele.“

 

„Aha,“ řekl Doktor, jako kdyby mu teď bylo vše jasné, ale směrem Rose naznačil: „Cože?!“

 

Repple se otočil. „Neustále mě hlídá. Jen občas, jako teď, mu dokážu na chviličku proklouznout. Ale musím se vrátit, než mu to bude podezřelé. Nemohu nic plánovat, s nikým mluvit, aniž by o tom věděl. A pokud jen na chvíli překročím mez, pokud si začne myslet, že jsem nedodržel pravidla exilu…“ Při té myšlence zavrtěl hlavou. „Ten muž je fanatik.“

 

„Ano,“ řekl Doktor pomalu, „Tím jsem si jistý.“

 

„Ale co může udělat?“ zeptala se Rose.

 

„Nevšimli jste si jeho postoje?“ Repple napodobil typický postoj Askeho – jedna ruka zastrčená do kapsy saka. „Nůž nebo malou pistoli má vždy u sebe. Nemůžu riskovat. Nebojím se o sebe, to jistě chápete. Nebojím se smrti.“ Podíval se na ně. „Bojím se o své lidi. O ty, kteří tam zůstali, v zemi, která přes to všechno stále má naši vlajku.“

 

„Samozřejmě,“ řekl Doktor a vzal Replea kolem ramen. „Takže, jak vypadá vlajka Dastarie?“

 

Snažil se toho muže nachytat, přemýšlela Rose? Jestli ano, zdálo se, že to nefunguje. Repple odpověděl okamžitě. „Je to bílý trojúhelník zobrazený na pozadí noční oblohy. A jednoho dne, navzdory tomu, co si Aske a ti, kterým se zodpovídá, myslí, vrátím se se vší slávou jako hlava armády, která bude pochodovat pod naší vlajkou. Za svobodu. Za Dastarii.“ Odstoupil od Doktora, chvíli na něj hleděl a pak ho obejmul. Rose rychle ustoupila z dosahu. Ale Repple ji zřejmě nechtěl poctím tím samým. Místo toho srazil paty a uklonil. „Jste čestní,“ řekl. „Vím, že se na vás mohu spolehnout.“

 

Pak, se s krátkým přikývnutím otočil a vyšel z pokoje.

 

Kočka se ospale otočila líně sledovala jeho odchod. Pak se otočila směrem k Rose, která zalapala po dechu, když spatřila její krk. Bílý trojúhelník na černé srsti.

 

„Doktore – podívej na to zabarvení.“

 

„Jo. Možná náhoda.“

 

„Nebo,“ přemítala Rose dál, „si vzal ten nápad odtud. Pokud si to vymýšlí.“

 

„Problém je,“ odpověděl Doktor, „že by ten nápad mohl mít odtud i pokud si to nevymýšlí. Nějaký podvědomý obraz.“

 

„Lže? A jestli ano, ví o tom?“

 

„A pokud ne, proč lže Aske?“ Doktor si v zamyšlení klepal prstem o zuby. „Zvláštnější a zvláštnější. Víš, co potřebujeme?“

 

Rose přikývla. „Dobře se vyspat a pak si dát velkou snídani.“

 

„Přesně. Uvidíme se ráno.“ Jemně pokynul kočičí návštěvnici, natažené na koberci.

 

„Kdo je zvědavý, bude brzo…“

 

Rose se zazubila. „Jo, nejspíš bys měl tu kočku vyexpedovat…“

 

 

[Kapitola čtvrtá]>>>