Jako já nezastírám, že můj hlavní problém s Moffatovskou érou je Smith, mně je fakt strašně nesympatický, jak už jsem psala výš, působí na mě neskutečně pedofilním dojmem a skutečnost, že pomalu v každém druhém díle se paktuje s dětma, tenhle můj pocit ještě utvrzuje, kdyby mi takhle připadali předchozí představitelé, tak bych taky v Daviesové sériích viděla spoustu hloupostí a nelogičností, ale pro mě i ty slabší díly Eccleston a Tennant utáhli na svém charismatu a nějak jsem věci okolo neřešila. Zatímco teď tam nevidím Doctora, ale úchyláka a mám sklony rozpitvávat každou pitomost typu, že když jim zničil slunce, tak tam ti lidi všichni brzo umřou, což bych u Tennanta nikdy neřešila, tomu bych to, že je všechny zachránil, sežrala, ale Smith tohle kouzlo pro mě nemá, takže pak prostě mám sklony řešit jeho činy a jejich následky a ano, já chápu, že je to jen pohádka, která fyzikální zákony nebere nijak vážně, ale když mě nepřesvědčí hlavní hrdina, tak to prostě skončí tím, že to začnu rozebírat a pak se ten příběh prostě rozpadne. A netvrdím, že by se tohle nestalo i s příběhy Devítky a Desítky, když bych je podrobila "vědeckému bádání", ale tam jsem prostě hlavní hrdinům všechno uvěřila.

Jak říkáš, je to individuální. Pro mě je zase těžký uvěřit Tennantovi. Prostě mi přijde, že s desátým Doktorem to bylo tak, že ve většině případů, co se stalo něco špatnýho, jenom vycenil zuby, zděšeně se mračil a dejchal jako rozzuřenej nosorožec :) Teď nechci urazit fanoušky Tennanta, to je jenom můj názor :)